Cizinka

28. Smrtelná rána

Podzimním Oslem mířím domů z nákupu, když mi začne vyřvávat telefon v kabelce. Rychle odemknu a vylovím ho ven, je to babča. Snad se nic nestalo, obvykle v tuhle dobu nevolá. Odložím tašky a přijmu hovor.

„Babi ahoj, je všechno v pořádku?"

„Evelyn, dědu odvezla sanitka, zkolaboval," řekne ubrečeně do telefonu.

„Cože? Co se stalo?"

„Hrabali jsme na zahradě listí a udělalo se mu špatně."

Rychle se podívám na hodinky, když pohnu, stihnu polední let do Prahy.

„Letím za vámi, drž se. Brzy tam budu."

Zavěsím a vyběhnu do ložnice, popadnu pár prvních věcí a naházím je do příručního kufru. Do deseti minut sedím v taxíku na letiště. V tom se celá zpotím, sakra Mia. Někdo ji musí vyzvednout ze školy a následně ji pohlídat. Nechci ji brát s sebou, zbývá jediná možnost.

„Majo?"

„Johannesi, potřebuju pomoc. Děda měl nejspíš infarkt a je v nemocnici. Musím letět do Prahy, mohl bys vyzvednout Miu ze školky? Vím, že je to na rychlo, omlouvám se."

„To je v pořádku, všechno tady vyřídím. Zařídím si volno a postarám se o ni. Nemusíš se bát, jsi v pořádku?"

„Já nevím, hrozně se bojím," řeknu se slzami v očích.

„On to zvládne, věřím tomu a ty musíš taky."

„Dobře."

„Ozvi se mi."

Celou dobu na letišti a v letadle mám v jedné mlze. Sžírá mě obrovský strach, co bude dál. Kdyby se dědovi něco stalo, babča zůstane sama v Česku. Nikoho jiného, než nás s Miou nemá. V Praze si rychle beru taxi a za necelou půl hodinu jsem v nemocnici. Děda je v Motole, to je přece vyhlášená nemocnice. Na recepci se rychle zeptám na cestu a běžím po schodech do třetího patra. Babičku najdu sedět na židli před operačním sálem.

„Ty jsi vážně přiletěla," řekne uplakaně.

„To je přece samozřejmost, víš něco?"

„Už je moc dlouho na sále, nikdo mi nechce nic říct. Hrozně se bojím."

„Všechno bude v pořádku, děda má přece tuhý kořínek. Musíme jen čekat."

A čekáme strašně dlouho, nikdo nám nic nechce říct. Občas kolem nás projde nějaká sestra či jiný personál nemocnice. Všichni se jen lítostivě podívají a hledí si svého. Telefon mi zavrní v kapse, zrovna když se otevřou dveře ze sálu. Konečně vyjde doktor ještě s jedním v závěsu. Jejich pohled se mi vůbec nelíbí, automaticky chytnu babičku za ruku.

„Dobrý den, jste paní Laubrová?"

„Ano to jsem já, jak je na tom můj manžel?"

„Je nám to moc líto, dělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Váš manžel měl závažnou plicní embolii, bohužel se nám ho nepovedlo zachránit. Nechám Vám chvíli čas."

Babička mi okamžitě padne do náruče a silně pláče. Moje oči se také zalijí slzami, nevím co mám dělat. Na další ztrátu v našem životě jsme nebyly připraveny. Pevně ji obejmu a brečím ji na rameno, co si teď počneme? Nechám nám půl hodinu na vstřebání šoku, musím být ta silná. Je potřeba všechno zařídit a taky musím zavolat do Norska. Prvně však musím dostat babču domů a trochu ji uklidnit.

„Majo, díky bohu. Je všechno v pořádku?" Slyším Johannesův vyděšený hlas a začnu znova brečet. Tohle sama nezvládnu, potřebuju tady Miu a jeho taky.