Cizinka

10. Už nikdy nebudeš sama, slibuju.

„Dobré ráno, ty dnes nepracuješ?" Potkám v kuchyni Hannu.

„Dobré, mám volno. Holčičí záležitosti."

„Jasně chápu, aspoň budeš mít rok klid."

Rychle do sebe hodím snídani a vyrazím na kliniku. Snad půlku svého mládí strávím v čekárně. Tyhle srandičky šly hlavně v Česku, očividně to je na celém světě. Doktorka vypadá mile, vlastně jsem tu poprvé. Udělá mi všechna standardní vyšetření a divně sleduje monitor.

„Slečno Pedersen, proč jste tady?"

„Ehm, přišla jsem na kontrolu. Snažím se chodit každý rok, tak se to má."

„Ano samozřejmě, ještě uděláme ultrazvuk. Jste tu poprvé?"

„Přesně tak, loni jsem se vrátila do rodné země z Česka."

„Páni to je paráda. Vyprávějte mi o té zemi," usměje se mile. Na chvíli zapomenu, kde jsem a co vlastně dělá. Možná to byl její účel.

„Doktorko, je všechno v pořádku?" Zeptám se konečně, srdce mi tluče až v břiše.

„Majo, vidíte tady tu malou fazolku?" Zabodne prst do monitoru, zamžikám tím směrem. Vůbec nic mi nedochází.

„Vidím nějakou šmouhu," řeknu zmateně.

„Ta šmouha je miminko, gratuluji Majo. Budete maminka."

V následujících minutách nejsem schopná jediného slova. Zmateně těkám očima z obrazovky na doktorku a zpátky. Nemůžu být těhotná! Nemám s kým, přece do mě nevstoupil duch svatý.

„To-to nen-není m-možný," koktám vyděšeně.

„Byl vám snad v minulosti diagnostikován nějaký problém?"

„To ne, kdo je otec?"

„Jste v šoku, dám vám chvíli. Tatínka musíte znát, sama jste na to určitě nebyla," pohladí mě po ruce a dá mi minutku.

Jako blesk z čistého nebe mi to dojde. Před očima se mi promítne celý večer a brzké ráno. Tarjei, měl přece oslavu a potom se to stalo. Otec je.... Pane bože, polije mě studený pot. Ležím tam na lehátku a sleduju strop, nejspíš blokuju další pacientky, ale já nejsem schopná ničeho. Tolik jsem chtěla zapomenout na tu noc, až se mi to vážně povedlo.

„Majo, máte nějaké otázky?" Vrátí se zpět doktorka.

„Měla jsem normálně vy víte co, jak to je možné?"

„Někdy se to během prvního trimestru stává, pak se těhotenství těžce poznává. Jste přibližně v osmém týdnu, budeme potřebovat další vyšetření. Všechno vám napíšu, doma si to pořádně pročtěte a zjistíte co dál."

Celá malátná se vypotácím z kliniky do deštivého dne. Co sakra budu dělat? Nemám pořádné bydlení, peníze a ještě k tomu otec je Johannes! Vždyť se v podstatě nenávidíme a teď budeme mít naše dítě. Nikdy se to nesmí dozvědět, tím jsem si jistá.

Následující tři dny jsem jako tělo bez duše. Všechny příznaky přišly snad hned po opuštění kliniky. Ráno jsem byla už dvakrát zvracet a neskutečně mě třeští hlava. V práci jsem si vzala pár dní volno, ještě mám dny dovolené. Hana s tátou kolem chodili po špičkách, žijí v domnění, že mám chřipku.

Další večer ležím v posteli a po tváři mi tečou slzy. Smířila jsem se, že v sobě nosím další život. V tomto ohledu jsem i ráda, jenže kam to malé přivedu? Nemám nic a otec mě nenávidí, právě teď běhá někde po světě nejspíš s jinou. Ozve se ťukání na dveře, než se zmůžu slova, dovnitř vejde táta s Hannou v závěsu.