Cizinka

46. Konečně domů...

Zase slyším to otravné pípání kolem sebe, chci to rukou odehnat, ale moje paže jsou šíleně těžké. Podvědomě chci pohnout nohama, jenže to taky bolí. Najednou prudce otevřu oči a zamžikám, světlo mě úplně oslepí.

„Dobrý den Majo, vítejte zpátky. Jste ve Fakultní nemocnici v Oslu, měla jsem autonehodu, zkuste ještě nemluvit. Zajdu pro doktora, ano?"

Zmateně přikývnu a rozhlížím se kolem sebe. O jaké nehodě to sakra mluví? Vůbec nic si nepamatuju, byla jsem přece v práci.

„Slečno Pedersen, tak konečně. Dovolte se mi představit, mé jméno je Eriksen a jsem vás ošetřující lékař," usmívá se chlapík v bílém plášti.

„D-Dobrý den," zachraptím, vůbec svůj hlas nepoznávám. V puse mám úplně sucho.

„Pamatujete si vaše celé jméno?"

„M-Maja Evelyn P-pedersen."

„Výborně, měla jste opravdu štěstí slečno Pedersen. Stál nad vámi váš anděl strážný. Srazil vás na křižovatce kamion, čtyři dny jsme byla mimo. Dnes je pátek pět hodin ráno."

„C-cože?"

„Všechno vám postupně vysvětlím, teď si zkuste ještě odpočinout. Potřebujete načerpat síly, vaše tělo je velmi oslabené. Stavím se za vámi později."

Sestra mi dá ještě napít trochu vody, pro moje vyprahlé hrdlo to je jako pohádka. Pak odejde do vedlejší místnosti, rozhlédnu se kolem sebe. Všude jsou samé přístroje a další věcičky, kterým stejně nerozumím. Snažím se si vzpomenout na poslední okamžiky před tou nehodou, to mě během chvíle zase uspí. Znovu se probudím o několik hodin později, může být brzké dopoledne. Zanedlouho zase přijde ten usměvavý doktor.

„Cítíte se lépe?"

„Rozhodně, ale pořád mě všechno bolí."

„To rád slyším, prodělala jste vážná zrazení. Ještě nějakou dobu bude trvat, než budete naprosto v pořádku. Není se však čeho bát, vše je na dobré cestě. Zlomené žebro vám propíchlo plíci, také jsme měla zlomeninu bérce vše jsme spravili během náročné operace."

„Děkuju pane doktore."

„To nestojí za řeč, jste opravdový zázrak. Ještě uděláme pár vyšetření, určitě se tu staví váš přítel. Byl tu každý den několik hodin, nikdy si to nenechal rozmluvit."

„Johannes tu byl?"

„Ano, proseděl u vás hodiny. Jedeme na ta vyšetření a pak mu zavoláme, co vy na to?"

„To zní dobře."

Že to nebude sranda, jsem pochopila hned vzápětí. Žebra strašně bolela při každém sebemenším pohybu a nohu jsem měla v sádře. Ještě si tady pěknou chvíli poležím, ale jsem živá. Nemůžu se dočkat, až konečně uvidím Johannese, Miu a všechno ostatní. Můj skvělý přítel se objeví ještě během dopoledne. V prvních chvílích si ani nevšimne, že jsem vzhůru. Bere si u okna židli a automaticky ji nese k posteli, když se zarazí v pohybu. Nevěřícně vytřeští oči a židle mu vypadne z ruky.

„Ahoj," promluvím konečně.

„Pane bože, ty jsi vzhůru?" Vypískne nevěřícně a nadšeně zároveň.

„Teprve chvilku byla jsem na vyšetření a pak jsme ti měli volat. Jenže si nás předběhl."

„Lásko moje, já..." rychle ztenčí mezeru mezi námi a chytne mě za tváře. Prohlíží si každý kousek, než mě jemně políbí. Je velmi opatrný, jako bych byla z porcelánu. Když se odtáhne vidím na jeho tváři slzy.