Cizinka

37. Dvacet šest růží

S každým dalším dnem mistrovství frustrace narůstala. Johannesova, moje, Gity a nakonec i Tarjeie. Přesto že každý z nás řešit jiné problémy. Johannes se na střelnice trápit jak nikdy, to věděli všichni a nejvíce on sám. Měli skvělý tým, který držel při sobě za každé situace. Ale bolelo ho vidět, jak ho válcuje mládí a postupně vyhrává jednu medaili za druhou, zatímco on se nedostane ani na stupně vítězů. Nikdy by to nepřiznal, ale mluvím s ním každý den. Zrovna tyhle dny pro něho nejsou jednoduché, proto se s Miou snažíme ho všemožně rozveselit.

Je den před individuálem a my se převlékly jako na maškarní. Vypadáme docela komicky a to je taky účel. Kývnu na Miu a odpočítám na prstech, než skočíme před kameru telefonu.

„Tadááá," zahulákáme obě sborově. Johannes se nezmůže na odpověď, jen se začne šíleně smát. Účel je splněn, začne si utírat slzy od smíchu a chechtá se dál. I přes displej obrazovky můžu vidět, jak šíleně rudej je.

„Pane bože, co tam vyvádíte?" Řekne, když konečně může zase mluvit.

„Táto, takhle jdu zítra do školky." Oba se na ni zhrozeně podíváme.

„Vtip ne," dokončí svoji myšlenky a my se smějeme nanovo.

Další den mám skoro zástavu srdce z toho fandění. Bohužel to zase neklapne, tentokrát bere páté místo. Pro někoho by to byl životní výsledek, ale ne pro Johannese. I když ten může být ještě rád za své dvě chyby, protože Tarjei jich měl šest a končí na sedmdesátém místě! To je snad jeho nejhorší výsledek v kariéře. Zrovna chci napsat Gitě, když mi začne zvonit telefon v ruce.

„Asi jsem to hrozně posrala," řekne místo pozdravu.

„Co se děje?" Zvednu se od stolu a dojdu zavřít dveře od kanceláře. Tohle by asi neměl slyšet někdo další.

„Včera večer mi volal a po dlouhé době jsme si docela dobře popovídali, než položil tu otázku. Bože jsem taková kráva!"

„Gito, co se stalo?"

„Teď cituju jo: Jestli se se mnou chceš rozejít, tak mi to řekni. Oba víme, že to poslední dobou není ideální. Nebudeme se tahat za nos, akorát se budeme víc trápit."

„Pane bože, ty ses s ním rozešla?"

„Nedokázala jsem to, miluju ho."

Na tváří mi tato věta vykouzlí veliký úsměv. Že by se konečně začínalo mezi nimi blýskat na lepší časy?

„To už víme přeci dlouho."

„Ale pochybovala jsem o tom a to byla chyba. On je ten nejlepší chlap pod sluncem, už to vím. Strašně se bojím, že ho teď ztratím. Chovala jsem se hrozně."

„Zavolej mu, nyní tě bude potřebovat. Ukaž mu, že tady pro něho jsi. Neboj se, všechno bude zase v pořádku. Příští týden přijede a dořeší se poslední nejistoty, pak už bude všechno jako dřív."

„Díky Majo, jsi moje spása."

„Ty jsi zase pěkná kecka, to je přece samozřejmost."

Možná kdyby spolu víc mluvili a on býval přijel přes mistrovstvím, všechno by mohlo být jinak. Jenže na žádné kdyby život nehraje a problémy je třeba řešit.

Zývám na celé kolo a očima urychluju přípravu své ranní kávy, která se mi dělá pod nosem. Dneska nás čeká velký den, mám narozeniny. Je to pech nebo výhoda? Těžko říct, každopádně dnešním oslavencem je i Sturla Laegreid. Mohli by mu kluci nadělit zlatou medaili ze štafety. No uvidíme jak to celé dopadne. Usrknu si toho výborného nápoje, když se bytem rozezní zvonek. Podívám se na hodiny, je teprve po deváté, takhle brzo nikoho nečekám. Zavážu si na břiše župan a vydám se ke dveřím.