Cizinka

20. Všechno se mění

Byla jsem naivní kačena, když jsem si myslela, jak se z nás stane skvělá parta po týdnu ve Sjusjoenu. Protože se stal přesný opak, najednou jsme se všichni tak trochu odcizili. Johannese jsem od té doby neviděla vůbec. Začátkem léta si našel přítelkyni, což bylo překvapení snad pro všechny. Ještě teď si vybavím, jak jsem nechápavě koukala na Gitu, když mi to řekla. On je ten poslední, koho bych tipovala na vážný vztah, ale je to tak. Toho tíživého pocitu někde u srdce se těžko zbavuje. My dva jsme spolu už navždy propojení, ať chci nebo ne.

Tarjei odjel hned po sezóně do své domoviny a Gitu vzal s sebou. Týden na horách později vyměnili za dovolenou u moře. Já jim jen tiše záviděla po večerech u fotek na sítích. Kolikrát jsem si musela připomínat, že žiju šťastný život. Mám tu nekrásnější dcerku na světě a zdravou, podporující rodinu. Přesto mi něco chybělo a já nevěděla co to je.

Svoji největší naději jsem dávala do léta v Česku, to mi vždy pomohlo. Jenže letos bylo prostě všechno jinak. Měla jsem pocit, že mi ujíždí vlak, který nemůžu nikdy chytit. Musela jsem něco udělat nebo něco změnit, jinak mi vážně hrábne.

„Holčičko, co se to s tebou děje?"

„Já nevím babi, asi mám životní krizi," pokrčím rameny jeden večer u čaje.

„Stalo se něco v Norsku?"

„Ani ne, jen mám pořád divné pocity. Všichni tak nějak vědí, kam směřují a budují si životní vztahy. Mezitím já se plácám na jednom místě a nemůžu najít světlo na konci tunelu?"

„Ty jsi zhrzená láskou, nevěs hlavu. Všechno se spraví v daný čas."

Co si konečně přiznat, že mě to všechno pěkně žere? I ten zatracený Johannes a jeho perfektní přítelkyně, kterou jsem nikdy neviděla a přesto mi pije krev. Možná tam někde v hlavě pořád byla ta myšlenka, že budeme společně skvělými rodiči.

„Potřebuješ přijít na jiné myšlenky," prohlásí babča jednoznačně.

„To máš pravdu. Asi potřebuju dokázat sama sobě, že i s Miou můžu dělat cokoliv se mi zamane."

Sedíme tam a dumáme nad vším možným. Nakonec vezmu noťas a hledám nám společnou dovolenou. Teda dědovi se podařilo zdárně vymluvit, protože on moc nemusí vedra u moře. Měly jsme štěstí a našly jsme krásný hotel na Mallorce vhodný i pro děti. Tak jsme se za pár dnů zbalily a letěli na nejlepší dovolenou v mém životě. Hotel byl luxusní a hned vedle moře. Po celou dobu jsme měly k dispozici wellness, vířivky a spoustu bazénů. Naše dny probíhaly docela stejně, v hlídání Mii jsme se střídaly. Několikrát jsem vyzkoušela aqua aerobic a jednou jsem si ráno zaběhala po pláži jak to dělají v těch filmech. Náhle mi v žilách tekla nová životní energie. Cítila jsem se báječně, klidně bych běžela maraton. Miušce, se moře líbilo, hlavně když mohla stavět bábovky z písku. Prostě dovolená snů a to nemluvím o all inclusive. Deset dní na náš vkus uteklo až moc rychle. Za to jsem se těšila do své domoviny, jak české tak nakonec i té norské. Kam jsem se po týdnu v Česku vracela.

„Bábina celá září, co jsi tam s ní provedla?" Směje se děda po cestě na letiště.

„To víš, chlapi u bazénu a na pláži," pokrčím s úsměvem rameny.

„Vás dvě někam poslat samotné, to je za trest."

„Příště musíš jet taky, klidně zvolíme zimní destinaci."

„To se ještě uvidí, tak jsme tady. Naše holky zase odjíždějí."

„Slíbili jsme si, že nebudeme brečet. Aspoň jednou to chci dodržet."