Cizinka

16. Lillehammer v pěti

Holčička moje roste jako z vody. V posledním týdnu šestinedělí se usmívá na svět a pořád něco vypráví. Od naší krize ve třetím týdnu je všechno mnohem lepší. Poslední noci se dá dokonce dobře vyspat. Malá se probudí maximálně třikrát za noc na kojení, potom zase usne.

Dneska je venku krásné počasí, zabalím všechny potřebné věci a jdeme na procházku. Moje kroky podvědomě směřují do kavárny. Ani se nestihnu rozkoukat a stojím na ulici před vchodem. Pán středního věku mi pomůže na schodech a už otevírám dveře. Okamžitě se k nám seběhne Oli s Ingrid, krásně jsem se zastihla oba.

„Koho pak to tu máme, ta je nádherná," rozplývají se oba nad kočárem.

„Díky za optání, máme se dobře," zasměju se na ně.

„Nazdar mamino, jak je?" Zaculí se Ingrid.

„Nemůžu si stěžovat."

„Vypadáš fantasticky, jsi fakt kost," pronese Oliver. Všichni tři vybuchneme smíchy. Chyběli mi oba dva, zapomněla jsem, jak moc se s nimi člověk zasměje. V kavárně takhle po ránu ještě není takový nábuch. Oba si malou pochovají a nespustí z ní oči. Taky jsem schopná ji sledovat celou věčnost.

„Nečekala jsem, že tu budeme takovou dobu. Můžu si skočit do kanceláře ji nakojit?"

„V podstatě to je tvoje kancelář, proč bys nemohla."

Poprvé kojím na jiném místě, než doma v pokoji. Společnými silami to zvládneme, Mia už je unavená. Sotva ji stihnu přebalit, okamžitě usne. V šatičkách vypadá jako princezna, celý outfit je doladěný roztomilou čepičkou. Vrátím se do kavárny a konečně si dám náš vyhlášený čokoládový dort.

Odcházíme těsně před polednem, když se kavárna začne plnit. Sama vynesu kočár po schodech na ulici. Odfrknu si a kouknu dovnitř na malou. Už nebude spinkat dlouho, musím to stihnout domů.

„Majo, jsi to ty?" Slyším před sebou hlas.

„Ahoj Johannesi, co ty tady?" Blekotám zmateně. Zrovna jeho jsem tady nečekala.

„Jdu si rychle pro kafe před tréninkem. Jak vidím, už jsi porodila. Můžu se podívat?"

„Ehm jo jasně, zrovna spinká."

Nakloní se ke kočáru a mě puká srdce. Byla to moje volba, rozhodla jsem se správně. Je to jen chvilková slabost, jeden pohled přeci nic neznamená. Hlavně ať si ji nechce pochovat, to bych určitě nezvládla.

„Jak se jmenuje?" Zvedne pohled a tím mě vytrhne z přemýšlení.

„Mia," hlesnu s knedlíkem v krku.

„Je nádherná, celá po tobě."

„Děkuju, už budeme muset jít, než se probudí."

„Rád jsem tě viděl, Majo."

Celou cestu domů kroutím hlavou, co to mělo znamenat? Rád jsem tě viděl? Dělá sis nad srandu, nejdříve mi vynadá do všech možných slov a pak mě rád vidí. Asi v tréninku někde spadnul na hlavu, jinak si to neumím vysvětlit. Naštěstí nad tím nemusím moc dlouho přemýšlet, protože už zítra přiletí prarodiče do Osla. Konečně uvidí malou na vlastní oči, všechno jsem jim zařídila a zůstanou tady celé dva týdny. Máme toho tolik v plánu, nemůžu se dočkat!

„Velkommen til Oslo," nadšeně vítám prarodiče. Tentokrát je vyzvedávám já s Miou.

„Ahoj Majo, tak kde ji máme?" Babi s dědou se nemůžou dočkat. Malá spinká v sedačce a ty dva se od ní neodtrhnou. Po důkladném seznámení se vydáme domů. Pronajala jsem jim byt necelých pět minut od našeho domu. Všechno jim ukážu a pevně věřím, že to zvládnou.