Cizinka

32. Nejlepší dny v mém životě

Nebudu přehánět, když řeknu, že právě prožívám nejlepší dny v mém životě. Protože ono se to opravdu děje a stačilo k tomu tak málo. Zamilovaná jako blecha chodím s úsměvem od ucha k uchu a pořád se tak blbě křením. Srandu si ze mě dělají naprosto všichni, hlavně Johannes. Přitom on je autor všech mých citů a lásky. To co za poslední dny zažívám s ním, jsem ještě nikdy k nikomu necítila. Nejradši bych nás tady takhle zamkla do konce našich životů.

Během pár dní jsme se skvěle sehráli. Babča začala komunikovat norsky, alespoň pár základních vět, takže jsem nemusela být pořád po ruce. Občas si sice popletla nějaké slovíčko, ale aspoň byla sranda.

„Jestli okamžitě nepřestaneš, tak to tady celé podpálíš. Úplně se ti kouří z hlavy," slyším vedle sebe rozespalý hlas. Podívám se do jeho otlačené tváře.

„Dobré ráno," líbnu ho na čelo.

„Hmm, tohle si nechám líbit," zakručí a přitáhne si mě k sobě. Lehnu si mu na hruď a na kůži kreslím obrázky. Takhle probíhá každé naše ráno, dokud se nepřiřítí Mia nebo jiný rušivý element.

„Měli bychom vstávat."

„Hm, ještě ne," zavrtí se do polštáře a dělá, že tam vlastně vůbec není. Nechápu, jak někdy může vstát brzo. Má problémy vylézt i v devět natož třeba v šest. Tu situaci bych chtěla jednou zažít. Vymotám se z deky a zvedám se k odchodu.

„Neee, ještě nechoď, pojď pěkně zpátky ke mně pod deku."

Zasměju se a natáhnu si přes hlavu jeho mikinu. Naštvaně zabručí a svalí se zpátky do dek. Tohle nedá, tím jsem si jistá. S úsměvem na tváři scházím schody, Mia sedí na gauči a něco sleduje v televizi.

„Dobré ráno zlato, jak ses vyspala?" Nadšeně se zvedne a skočí mi do náruče. Její chování mi dává pěkně zabrat, musím si to užít dokud to je možné. Společně vejdeme do kuchyně, kde už úřaduje babi.

„Dobré ráno."

„Dobré, snídaně bude během chvíle hotová. Kde je Johannes?"

„Má složité ráno, nechce se mu ven. Co kdybys ho šla probudit?" Kouknu na Miu, nadšeně souhlasí. Postavím ji na zem a rázem je pryč.

„Nemůžeš nám pořád takhle vyvářet, dneska máš dovolenou."

„Já to dělám ráda, konečně se můžu zase o někoho starat. Dovolenou mám vymyšlenou pro vás dva, zasloužíte si to. Vymyslela jsem program pro Miu na celý den."

„Babi, tohle nejde."

„Proč by to nešlo? Zasloužíte si společně strávený čas. Večer mi ještě poděkuješ."

„To se mi nelíbí."

„Stejně si to udělám po svém, nemá to cenu sama to víš."

Jen si odfrknu, stejně s ní nic nezmůžu. Po snídani jako skoro každý den vyrazíme na běžky. Svaly mě bolí pořád stejně, ale hodně využívám ty všechny věcičky na regeneraci. Moje nejoblíbenější jsou nohavice na nohy, Johannes má další důvod, proč si mě může dobírat. Tentokrát vyrazíme jen my dva. Běžky mě pořád neskutečně baví a taky mám toho nejlepšího učitele. Občas ještě někdy spadnu, když si přišlápnu hůlku nebo tak něco. Ale většinu času je to zábava, jako dnes. Navlíkla jsem na sebe svoje nové oblečení a možná vypadáme jako dva blázni, přesto to miluju.

„Fajn, už vážně nemůžu. Potřebuju pauzu na tohle nejsem stavěná," funím jak lokomotiva a nechápavě sleduju jeho záda. Vypadá úplně v pohodě, dokonce není ani zpocený. Za to já jsem královna hrůzy, čůrky potu mi stékají po čele a jsem totálně vyřízená.