Cizinka

38. Nebezpečné emoce

Zaraženě sedím na gauči a sleduju televizi před námi. Opravdu nevím, co se děje a co si mám myslet. Strašně moc bych mu chtěla pomoc, ale nevím jak. Pozávodní rozhovor jen dokazuje jeho frustraci. Musí to prostě hodit za hlavu a jít dál. Pokud se v tom bude neustále pitvat, bude to ještě horší.

„Proč už táta nevyhrává?" Podívá se na mě Mia se skleněnýma očima.

„Je to těžké, víš. Má kolem sebe spoustu dalších závodníků a je na něho vyvíjen velký tlak."

„Ale přesto zůstane nejlepší, že jo?"

„Udělá proto všechno, co bude v jeho silách. Pro nás je stejně nejlepší, ať to dopadne jakkoli."

„Táta je jednička."

„Přesně tak, až se vrátí domů, nebudeme moc o biatlonu mluvit. Potřebuje si odpočinou a nabrat nové síly. Vymyslíme mu program, co tomu říkáš?"

„Bude si hrát s barbínama," prohlásí nadšeně. Tomu se musím zasmát, představa jak Johannes oblíká plastové panenky mi zlepší náladu.

V pondělí to v práci vůbec neutíká, každou chvilku sleduju hodiny, abych zjistila, že se ručička na hodinách neposunula. Přemýšlím jaké ty následující dny budou. Pevně doufám a věřím, že neudělá žádnou botu. Jenže člověk si nemůže být ničím jistý, už vůbec ne ohledně jeho činů. Těsně před zavíračkou když uklízíme poslední věci, se objeví v mém zorném úhlu. Mia nadšeně otevře dveře kavárny a letí rovnou ke mně.

„Táta mě vyzvedl ze školky," směje se hlasitě.

„No to koukám, to bylo překvapení že?"

„Mega," to už se dostaví i onen zmiňovaný. Samým štěstím se celá rozzářím a pevně ho přes Miu obejmu. Stojíme tam pěknou dávku času, než si Oli o kus dál odkašle.

„Nemůžu dýchat," poznamená do toho Mia. S úsměvy se od sebe zase odtáhneme a já dostanu tu nejsladší pusu pod sluncem.

Ti dva si zase řeknou a pohár se zmrzlinou, ani tentokrát tento jejich blbý zvyk nezatrhnu. Postavím před ně kopeček zmrzky a pozoruju jejich štěstí. Mezitím všechno douklidíme a zavřeme. Ruku v ruce se vydáme domů.

Večer probíhal dobře a my si po uspání Mii pustili ještě film. Po závěrečných titulkách jsem šla do sprchy. Padla na nás oba únava a já se nemohla dočkat postele. Krásně voňavá mířím zpátky do ložnice. Všude už je zhasnuté, Johannes nejspíš už leží. Jen co vejdu dovnitř přesvědčím se o omylu. Sedí na kraji postele a hlavu má v dlaních, tento okamžik se mi zlomilo srdce na tisíc kousíčků. Nechtěla jsem ho vidět takhle smutného a bezradného. Musí vědět, že tu jsem pro něho v každé situaci. Kleknu si na zem před něho, odtáhnu mu ruce z obličeje a jemně ho sevřu na spáncích.

„Teď mě prosím jen vyslechni ano. Jsi zklamaný a naštvaný, chápu to. Nebylo to mistrovství podle tvých představ, ale teď jsi doma. Tady můžeš dát najevo své city a nikdo tě za ně nebude soudit. Vrátil se báječný táta a skvělý přítel. My tě budeme milovat, ať máš na krku deset medailí nebo jednu. Je to těžký, ale ty to zvládneš, slyšíš?"

Poprvé v životě vidím v jeho očích slzy. Biatlon miluje a obětuje mu svůj život. Jenže zrovna teď si vybírá ty horší stránky sportu.

„J-já nevím co mám dělat, Majo."

„Teď potřebuješ prostě vypnout. Užiješ si zítřek s Miou, podniknete něco veselého a budeš jednoduše táta. Každý sportovec potřebuje vypnout."

„To z ní dobře."

„Já vím, pak můžeš hledat chyby a až je najdeš hodíš je za hlavu a půjdeš dál. Ty to zvládneš, dobře?"