Cizinka

13. Svěťák a Baby shower

Je to pořád stejný kolotoč jako posledních sedm a půl měsíce. Akorát jsem do svého diáře zařadila těhotenskou jógu a předporodní kurz, na kterém jsem mimo jiné potkala spoustu skvělých holek. Nejvíce jsme si sedly s Annou a Kristen, která je mimochodem Češka. Žije se svým přítelem zde v Oslu už skoro čtyři roky. K ní mám přirozeně nejblíž, jsme z jednoho středoevropského těsta přece. S holkami se pravidelně scházíme a řešíme naše miminka. Kristy čeká taky holčičku a Anna kluka. Poznáním holek se ulevilo i Gitě, už musela mít plné zuby mých těhotenských problémů. Vždy mě vyslechla a snažila se pomoc, ale nedokáže se vcítit do mé kůže. Několikrát jsem nás přistihla v obtížné situaci. Chtěla by být v mojí kůži, moc by si přála mít s Tarjeiem svojí vlastní rodinu. Jenže on je věčně pryč, radši tohle téma ani nevytahuju. Poznám na ní, že jí to trápí. Nemá cenu ji zbytečně rozrušovat.

„Sakra sakra sakra," nadávám hlasitě na chodbě.

„Evelyn, co se děje?" Vykoukne z kuchyně Hana.

„Už nezapnu ani svojí bundu, Gita tu bude do pěti minut, v čem mám sakra jít?" Křičím napůl zoufale.

„Co se tady děje?" Přijde táta s Norou v závěsu.

„Neobléknu bundu tati, to se děje."

„Tak si vezmi moji, dneska stejně budeme doma," pokrčí rameny. Možná si v tu chvíli dělal spíš srandu, jenže já to vzala naprosto vážně. Když venku troubí Gita, směju se na rodinku od ucha k uchu.

„Tyhle nálady nikdy nepochopím," směje se i táta.

„Díky za záchranu, už letím," mávnu na ně.

Valím se k autu a k mé nejlepší kamarádce. Vystoupí a pomůže mi nasednout, už to není holt žádná legrace. Za chvíli budu začínat osmý měsíc a moje břicho snad praskne, tak obří je!

„Tak připravená? Kdyby se cokoli dělo, hned řekneš jasné?"

„Neboj, krizi jsem měla před chvíli. Za pár dní z toho bude výborná historka."

„Chci ji vědět jako první."

Být přítelkyně biatlonisty má svoj výhody. Tarjei, nám zařídil VIP parkování kousek od stadionu. Stejně tam jdeme celou věčnost, Gita si ze mě pořád utahuje. Na tribunu se dostaneme těsně před startem holek. Poslední závody sezóny jsou určeny pro třicet nejlepších závodníků sezóny. Během pauzy mezi závody si dojdeme na hamburger a skvěle se bavíme. Atmosféra tady je vždy skvělá, Norsko je opravdu sportovní národ.

Mužský masák vyhraje Fourcade jak jinak. Tarjei končí dvanáctý a Johannes se čtyřmi chybami předposlední. Možná mi ho je trochu líto, ale měl lépe střílet.

„Počkáme chvíli, nemá cenu se nikam hnát," sleduje Gita fronty ven ze stadionu.

„Jasně, aspoň si ještě na chvíli sednu."

„Všechno v pořádku?"

„Ano, jen mi poslední dobou začínají natékat nohy."

V půlce našeho povídání nás vyruší zvonící telefon.

„To je Tarjei, rychle to vyřídím."

Porozhlédnu se kolem sebe, ten můstek naproti mě bude vždycky fascinovat. Oslo je tak nádherné místo, jsem ráda, že budu vychovávat svoje mimi tady.

„Už je propuštěnej, podnikneme něco?"

„Páni to bylo rychlý, nechcete být spolu sami?"

„Jen si zabalí věci a jde. Neboj se, večer mají rozlučkovou party. Můžeme si dát někde něco dobrého."

„To mi nemusíš říkat dvakrát, nejdeš večer s ním?"