Cizinka

23. Pravda vždy vyjde najevo

Nepříjemný zvuk budíku mě vytrhne ze spánku. Nesnáším ten křáp, rychle ho zatípnu a přetočím se na druhou stranu postele, která je už pár měsíců prázdná. Asi se ptáte, co se stalo s Chrisem. Silvestra jsme strávili na chatě ve Skeikampenu s Gitou a Tarjeiem. Začátkem ledna mu přišla nabídka, která se zkrátka neodmítá. Nejvyšší manager začínající pobočky v Londýně. Rozhodnutí to bylo velmi těžké, ale já mu nemohla bránit v životní příležitosti. Vztah na dálku má cenu, když víte datum shledání. Jenže u nás žádné datum nebylo, proto se naše cesty rozešly, nešlo to jinak. Často mi chybí a vzpomínám na něho. Přeci jen jsem si myslela, že on je ten pravý pro život. Ale život mi zase ukázat, že není nic jisté. Začátek roku 2020 byl hektický a komplikovaný ze všech úhlů.

Všechno tu nechal a začátkem února se stěhoval do Británie. Dlouhou dobu se řešilo, co se stane s jeho bytem. Byla tu myšlenka, že si ho nechám já, jenže je moc velký a tudíž i drahý. Takovou pálku jsem si zkrátka nemohla dovolit jako matka samoživitelka. Vrátila jsem se zpátky do kavárny a pronajala si krásný mezonet. Přesně ten vysněný jako z pinterestu. V patře se nachází naše malinkaté pokoje a záchod. Dole pak kuchyň, obývák s jídelnou a koupelna. Maličký ale útulný a já ho miluju. Tady je to naše doma. Mia, začala chodit do české školky. Sakra Mia, dneska má třetí narozeniny! Proto jsem měla nastavený budík, chci jí udělat palačinky k snídani. Rychle vylítnu z teploučké postýlky, hodím na sebe pletený svetr a hned se vrhnu na přípravu. Když je vše hotovo, jdu vzbudit mojí velkou princeznu.

„Dobré ráno, je čas vstávat," usměju se a pohladím ji po vlasech.

„To není možný," vykouknou ty modré oči z pod deky.

„Na někoho dole čekají palačinky."

„Ty jsou moje," zapiští, rychle si obuje bačkory a utíká pryč. S úsměvem ji následuju do kuchyně.

„Odpoledne tě vyzvedne ze školky děda a bude oslava. Zítra máš připravené překvapení od Gity a Tarjeie."

„Těším se na dárky," zatleská vesele. Je to můj malý smíšek, ten čas hrozně utíká. Ještě před chvílí lezla po zemi a najednou umí chodit a mluvit.

„Mami?" Zvedne po chvíli hlavu.

„Ano zlato?"

„Přijde na oslavu i můj táta?" Ta otázka mě naprosto odrovná, koukám na ni jako na blázna. Samozřejmě, že po něm zdědila polovinu genů. Už jen její modré oči a zrzavé vlasy!

„Jak tě to napadlo?"

„Včera si pro Stelu do školky přišel táta. Pro mě chodíš ty nebo děda, táta nikdy nepřišel. On mě nemá rád," posmutní. Rychle odložím nádobí a jdu za ní.

„Miuško, to není pravda. Tvůj tatínek hodně pracuje a cestuje po světě."

„Proč nepřijede na návštěvu? Všichni mají maminku a tatínka."

„Je to těžké vysvětlit, jednou to určitě pochopíš. Spolu přece všechno zvládneme, když budeš potřebovat chlapskou ruku, máme přece dědu nebo strejdu Tarjeie."

„Mám tě ráda, mami."

„Já tebe taky broučku," pevně ji obejmu. To je vůbec poprvé, co se zeptala na svého otce. Pro příště budu muset vymyslet lepší odpověď. Hned potom začne naše obvyklé hektické ráno. Dovedu ji do školky a jedu rovnou do práce. Pořád mi to v hlavě všechno víří, tohle jednou muselo přijít. Nejenže má dneska narozeniny Mia, ale za pár dní taky Johannes. To by byl dárek, přijít s větou máš tady tříletou dceru. Vlastně ji moc dobře znáš, je to přece Mia. Pamatuješ, jak jsme se spolu totálně na mol vyspali?