Cizinka

3. Malér na běžkách

Pár dní před Novým rokem jedu opravdu na běžky. K Vánocům jsem dostala celou výbavu, aspoň ji vyzkouším.

„Páni, sedne ti jako ulitá. Navíc ti dělá skvělou postavu," pochvaluje si Hanna.

„Díky, třeba se to bude hodit, až se budu válet někde v příkopě."

„Prosím tě, máš přece norské kořeny. Někde to v tobě bude."

V tu chvíli venku zatroubí auto, rychle se rozloučím a letím ven. Celou cestu jsem nervózní, Gita sedí vedle mě vzadu a potichu si povídáme. Johannes, se vyhřívá na předním sedadle. On je vážně všude, aby mu něco neuteklo jednou.

„Dobře holky, pěknou jízdu a sejdeme se později," usměje se Tarjei.

„Vždyť se na tom zabiju," změřím si ty dva klacky na nohách.

„Aspoň bude klid," chechtá se Johannes.

„Tebe brzo probodnu hůlkou."

„Kluci odjezd, chceme mít klid," zavelí Gita a ti dva kupodivu poslechnou. Zapnou si hodinky a v tu ránu jsou pryč.

„Jak to sakra dělají?"

„Naučíš se to, neboj. Ukážu ti základy, pojď."

Klasika není nakonec tak strašná, ale ten druhý styl to bruslení katastrofa. Vypadám u toho jak skomírající lachtan. Ještě že není Johannes v dohledu, už slyším ty jeho kecy. Ty dva potkáme o něco později, když se vrací. Společně si dáme drobné občerstvení a vydáme se zpět.

„Co to vzít jinou cestou? Tohle byla nuda," brblá Johannes.

„To není dobrý nápad, na konci je ten sjezd."

„Bude plužit, to zvládne."

„Jak velkej sjezd?" Zeptám se opatrně.

„Jestli se na to necítíš, pojedu s tebou stejnou cestou," prohodí Gita a Johannes vedle se jen uchechtne. Změřím si ho pohledem, jsem rozhodnutá okamžitě.

„Nějak to zvládnu, nemůže to být tak hrozné," překvapím všechny svojí odpovědí.

Vážně to není tak hrozné, je to ještě horší. Takový kopec jsem snad v životě neviděla a ještě ho sjezd na běžkách. Vyděšeně sleduju, jak ostatní v pohodě jedou dolů. To si snad dělají srandu, jak? Plužit, musím plužit. Šnečím tempem se rozjedu vstříc svému osudu.

Už skoro slavím svoje velké vítězství, když se mi běžky překříží a já se v té rychlosti brutálně vysekám. Na pár vteřin si vyrazím i dech.

„Majo? Majo?!" Slyším kolem sebe hlasy. Hlava mi třeští a jsem pekelně zmatená.

„Majo, slyšíš nás?" Vydechne zděšeně Tarjei.

„Jo slyším." Někdo mi odepne běžky.

„Bolí tě něco?"

„Hlava," zašeptám.

„Musí okamžitě do nemocnice. Je to tvoje vina, neměl jsi ji hecovat," utrhne se Tarjei na svého bratra.

„Jak jsem mohl vědět, že je takové nemehlo," rozhodí rukama.

„Ty jsi vážně úplně nemožnej," naštve se Gita.

Celou cestu v autě je napjaté ticho, všichni si hledí svého. Bolí mě hlava a je mi špatně od žaludku. Nejspíš budu mít otřes mozku.

Tarjei mě vezme do náruče a nese mě dovnitř. Za normální situace bych mu to vymlouvala, ale jsem unavená. Doktor mi udělá všemožná vyšetření, než dojde k jasnému závěru. Slabý otřes mozku a zlomená noha, ani jsem si nevšimla té bolesti. Na nohu mi napatlají sádru, k tomu dostanu berle a jsem propuštěna do domácího léčení.