Cizinka

34. Kde sakra jsi?

Kruh se někdy musí uzavřít, život je jako na houpačce. Někdy jsme nahoře a někdy musíte zase spadnout pěkně hluboko, abyste se poučili z chyb a šli dál. Ty dva týdny toho byly důkazem. Zamilovala jsem se až po uši a následně přišel Tarjei a svým chováním mě zase trochu usadil. Jenže ta největší rána měla ještě přijít.

Ze Sjusjoenu odjíždíme hned druhého ráno. V autě si pořádně oddechnu, konečně jsem z toho venku. Během těch posledních dvou dnů byla nálada trochu toxická. Už jsem si nenechala nic líbit a kluci nám vyčítali náš oslavný večer před Silvestrem. Prostě nálada na bodě mrazu. Přesto pokaždé když jsme za sebou zavřeli dveře do ložnice, jsme se snažili myslet jen na nás dva, ale moc to nešlo. Ještě nikdy jsem tak ráda neodjížděla ze Sjusjoenu.

„Fajn, tak máte všechno?" Johannes, mi podává poslední tašku.

„Asi jo. Můžeš zůstat tady s námi, víš to?"

„Ještě si musím něco zařídit, ozvu se ti."

„Dobře, chci pusu na rozloučenou," udělám na něho psí oči. Jen se zachechtá a vlepí mi pusu. Bylo pro mě důležité vědět, že alespoň mi dva jsme zatím v pohodě.

S babčou máme celé odpoledne a večer, už zítra se vrací do Čech. Projdeme se zimním městem a cestou zpátky se stavíme pro večeři. Zítra ji veze na letiště táta, jelikož mě čeká první den v kavárně jako šéfové. Strašně se na to těším a zároveň se šíleně bojím. Snad pod mým vedením se bude všechno dařit a kavárna nezkrachuje. Taky budu mít toho nejlepšího zástupce, samozřejmě to bude Oliver. To byla jedna z mých podmínek, abych to místo vůbec vzala.

Večer chci ještě mluvit s Johannesem, neviděli jsme se pouze pár hodina a už se mi stýská. Jenže on na moje zprávy ani telefonáty vůbec nereaguje. Žaludek se mi svírá při myšlenkách, které se mi honí hlavou. Doufám, že se mu nic nestalo. Nevím přesně co bylo to jeho zařizování, ale určitě jel někam autem. Snažím se všechny zlé myšlenky zahnat, přesto mi trvá skoro hodinu než usnu.

„Dámy a pánové, tady ji máme naše nová šéfová," halasí Oliver hned po ránu. Celý tým je nastoupený v jednotce a všichni přišli oslavit další kapitolu naší kavárny. Trochu v rozpacích se se všemi pozdravím.

„Dovolte, abych oficiálně předal klíče. Všichni jste v dobrých rukou a já děkuju za skvěle odvedenou práci. Tenhle tým má našlápnuto hodně daleko, jen tak dál lidi," Markus má svůj proslov dobře vymyšlený. Stojím vedle něho jak tvrdé y a křením se do foťáku. V dlani mi přistane svazek klíčů a já je pevně chytím, až se mi obtisknou do kůže. Teď je to celé na mně, mám před sebou velký kus práce a nesmím nikoho zklamat.

„Tak kam vede další cesta?" Ptám se později, když jsme sami v kanceláři.

„Ke klokanům do Austrálie," zazubí se na celé kolo.

„To si děláš srandu! Ty si budeš válet šunky na pláži a my ti tady zatím budeme vydělávat těžké prachy?"

Ze těch pět let se známe už dobře, aby poznal, že si ho pěkně dobírám.

„Můžeš za mnou přiletět s tím tvým šamstrem. Moc rád vás s Miou uvidím."

„No to zní jako pěkná výzva, snad to stihneme ještě než zase změníš lokaci."

„Budu kdykoli na telefonu, jakmile bude nějaký problém okamžitě volej. Každý měsíc mi pošli všechny papíry, které jsem ti říkal. Kdybych se neozýval, tak si užívám slunce, pláž a holky," chechtá se, když ho bouchnu do ramene.

„Tak už vypal z mé kanceláře, surfaři."

Markus si sebere své věci, které si poctivě narovnal do krabice, naposledy mě obejme a vyráží psát další svůj příběh. Ten náš právě v tom okamžiku začíná, nemá cenu na nic čekat. Okamžitě se ponořím do práce, aspoň nemám čas nad ničím přemýšlet. Protože Johannes se mi stále neozval. Nevím, jestli se víc bojím nebo jsem strašně naštvaná.