Cizinka

41. Ultimátum

Oba mě přemlouvali, abychom tady ještě zůstaly. Přesto jsem odmítla, zítra musím do práce. To že se rozpadá můj osobní život ještě neznamená, že potopím i ten pracovní. Na kavárně mi záleží a je plně v mých rukou, nesmí to nic ohrozit.

Já se sice brzy ráno vracím do Osla, ale Mia tu zůstává. Rozhodli jsme se tak dneska při večeři. Jejich nabídku jsem přijala, hlavně když nemám ponětí, jak to bude u nás vypadat. Třeba doma vůbec nebude, těžko říct. Gita se stejně vracejí v úterý a malá si užije spoustu dobrodružství.

„Chceš vidět něco děsně roztomilého?" Podívám se na svoji kamarádku, která na mě shlíží ze schodů.

„Jasně, co tam máš?"

„Zvedni zadek a pojď se podívat, ale potichu," usměje se. Zaklapnu počítač a vydám se za ní nahoru do patra. Opatrně pootevře dveře do naší ložnice. Tarjei vytuhnul vedle Mii, ta ho pevně svírá a klidně oddechuje.

„Asi se ve mě probudily veškeré mateřské pudy. Tohle je nejkrásnější věc za poslední dobu," zašeptá mi do ucha.

„Parťáci na život a na smrt."

„To máš pravdu, musím si je vyfotit."

Rychle pořídí pár snímků a zase se vzdálíme do obýváku. Najdeme na Netflixu nějakou romantickou komedii a uvelebíme se na gauči. Tam taky nakonec obě pěkně vytuhneme. Vzbudí nás až nařízený budík na můj odjezd. Obě se na sebe rozespale podíváme a začneme se smát. Z té divné polohy, ve které jsme spaly mě neskutečně bolí záda. Stoupnu si a trochu se protáhnu, cítím se jako by mi bylo osmdesát. Nemůžu však ztrácet čas, rychle se vydám do koupelny, kde vykonám svojí ranní hygienu. V ložnici popadnu svoje věci a políbím Miu na čelo.

„Připravila jsem ti kafe a něco na zub. Je mi jasný, že pojedeš na jeden zátah."

„Děkuju, jsi prostě nejlepší."

„Já vím, říkám to pořád," směje se.

„Budu muset jet, napíšeme si později?"

„Všechno ti budu dokumentovat, nemusíš se ničeho bát."

Hlad mě nakonec stejně donutí zastavit, rychle dopiju zbytek kafe a spořádám celý sendvič. Slíbila jsem tátovi, že tím autem pojede do práce. Ještě před půl devátou parkuji před jejich domem. Stihla jsem to krásně, rodinka se akorát chystá k odjezdu do školy a práce. Rychle si sdělíme novinky a já se vydám procházkou do práce. Přesně jako za starých časů, kdy jsem tady chodila denně.

„Nazdar šéfová, moment co tady děláš? Měla jsi přijít až na druhou," mračí se od baru Oliver.

„Snad tady nevyvádíš nějaké blbosti, že se tak divíš?"

„To bych si nedovolil, děje se něco?"

„Všechno v pořádku, nemusíš se bát. Jen Mia zůstala s Gitou a já nechtěla být doma sama."

„Ty jsi vážně workoholik."

Nikdy jsem moc nevěděla, co bych jednou chtěla dělat. Vždy jsem jen krčila rameny a tajně snila. Prací v kavárně jsem se opravdu našla. Jako každému mi to tu občas leze krkem, ale většinou je to právě naopak. Hned po obědě máme dokonce nečekanou kontrolu, volá nám Markus.

„Ahoj, to je dost! Počkej, dojdu pro Oliho," usměju se do telefonu. Vyběhnu z kanclu s strčím displej Olimu přímo pod nos. Chvíli zmateně kouká, než mu to dojde.

„Marku, čau kámo, jak se vede?"

„Rád vás oba vidím, vypadá to že i kavárna pořád stojí."