Cizinka

18. Skvělý nápad bratrů Boe I.

Malá dneska nechce vůbec usnout, v tuhle dobu obvykle dávno spinká. Ještě jsem se nestihla ani najíst. Pochoduji po obýváku od okna k oknu, snažím se jí konejšit. Ještě od rána běží v televizi sport, na právě probíhající olympiádě se jede závod mužů na 20 km. S malou v náručí se sesunu do křesla, konečně přestane plakat. Očima těká po místnosti, až její pohled zůstane na obrazovce. Nevím, co v necelém jednom roce rozezná. Ale když se tam objeví Johannes, nepatrně se usměje!

„To si snad děláš srandu?" Zašeptám potichu. Jestli tohle bude pomáhat při uspávání, tak biatlon nesmí nikdy skončit. Nezbývá mi nic jiného, než koukat s ní. Samozřejmě mi neušlo mediální drama ohledně norského týmu. Veřejnost i média jim vyčítají špatnou přípravu a podcenění situace. Musí na ně být neskutečný nápor, chudák Tarjei, který ve stíhačce skončil čtvrtý.

Přes všechno čím jsme si my dva prošli, se přistihnu, jak při poslední položce ani nedýchám. V hlavě křičím a ženu ho do cíle. Jede o medaili, tentokrát mu to nesmí utéct. Taky neuteče, Fourcade kazí poslední položku a čistí střelci na něho v běhu nemají. Johannes vyhrává olympijské zlato!

„Tvůj táta je olympijský vítěz," zašeptám k malé a políbím ji na čelo.

Jsem z toho celá na měkko, ale co teprve Johannes. Ten pláče taky, hledá svého staršího bratra a pevně ho objímá. Nemám tušení, co si v tu chvíli říkají, ale ta medaile je pro něho, tím jsem si jistá. Po tvářích mi tečou slané slzy, komu by netekly. Až večer společně s rodinkou sledujeme předávání medailí, jsem na měkko znova. Tohle je obrovský úspěch pro něho, biatlon i celé Norsko. Běžci na lyžích válcují své konkurenty už od prvního závodu, konečně se to povedlo i v biatlonu.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem zbylé závody nesledovala. Koukala jsem na každý, ale další medaile přišly až ze štafet. Jak smíšená tak ta mužský vybojovala stříbro i to je úspěch, i když jsme doufali ve víc.

Během odpolední procházky nás zastihla sněhová vánice. Zrovna ve chvíli, kdy jsem byla s kočárem nejdál od domu, klasika. U vchodu nás akorát vítá táta, který přijel z práce.

„Co to jde za sněžného muže?"

„Moc vtipný, jsem úplně promočená. Mia, celou tomu spí jak špalek."

„Konečně pořádná zima i tady, jdeme dovnitř nebo tu zmrzneme."

Pomůže mi s kočárem a do síně a necháme Miušku ještě chvíli spát. Jakmile se telefon připojí na wifi, začne mi chodit jedno oznámení za druhým. Shodím ze sebe mokré oblečení a beru konečně mobil do ruky.

Co na to říkáš? Jela bys?

Čtu nechápavě zprávu od Gity, kam bych měla jako jezdit? Rychle se podívám na další upozornění, kdybych zrovna pila, tak se nejspíš udusím.

Johannes Thingnes Bö vás přidal do skupiny senza týden na horách

To se asi ukliknul, určitě chtěl pozvat někoho jiného. Tohle je zaručeně omyl nebo se opil a už mu fakt definitivně hráblo. Odvážně se podívám do oné skupiny, kde na mě vykoukne video. Hned vidím, že na něm jsou oba bratři. V Korei je o osm hodin více, tudíž někde po půlnoci. Nejspíš slaví dnešní závod a celkově olympiádu.

„Ahojte, dneska nám skončila olympiáda a my máme příští týden volno. Tak nás napadlo, že bychom mohli vyrazit na mojí chatu," začne Johannes.

„Přesně tak, v létě v Lillehammeru to bylo super. Bude sranda a užijeme si sníh, samozřejmě počítáme i s Majou a Miou. Prosím, bude to senzační týden," hlásá nadšeně Tarjei. Pak se video vypne, já se nestačím divit. Rychle vytočím číslo mé kamarádky, která mě nenechá dlouho čekat.