Cizinka

35. Slzy a vztek

Ležím na gauči a sleduju něco na Netflixu, ale stejně to moc nevnímám. Mia, už dávno spí a já nevím, co s načatým večerem. Nic mě nebaví a každou chvíli dělám něco jiného. Najednou uslyším klíče ve dveřích, rychlostí blesku vystřelím do sedu a poslouchám, jestli z toho všeho už nemám halušky.

„Čauky, kde jste kdo?"

Slyšet jeho hlas je velká úleva, ale vztek mě rychle zvedne z gauče. Dělá si snad legraci, zmizí na dva dny a teď se tady zjeví s úsměvem na tváři.

„Kde si sakra byl?" Zasyčím na něho naštvaně.

„Ou, tady je teda nálada. Mia, už spí?" Bez větších starostí si jde do kuchyně pro pití.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?"

„Co chceš vědět?"

„Kde jsi byl? Volala jsem ti snad tisíckrát!"

„Potřeboval jsem čas pro sebe. Nech tohohle chování, jsi jak stíhačka."

„Děláš si ze mě srandu? Já jsem se tady skoro zbláznila strachy a ještě to odnesu? Bála jsem se o tebe, to tak bývá ve vztahu!" Měla jsem toho na srdci ještě víc, ale na schodech jsem spatřila Miu. Museli jsme ji probudit.

„Tatííí," letí k němu a skočí mu přímo do náruče. Mám ho plné zuby, proto naštvaně odkráčím do obýváku.

„Ahoj princezno, jak ses měla?" Slyším z vedlejší místnosti.

„Skvěle, dneska jsme byly zase plavat."

„No teda, ty jsi moje holka šikovná."

Když se tam po nějakých deseti minutách vrátím, sedí na lince a sleduje ho. V následujících okamžicích budu nejspíš krkavčí matka.

„Mio, jdeme spát."

„Ještě ne, přijel táta."

„Ráno si to vynahradíme, poslechni mamku," sesadí ji z linky a ona se s brbláním vydá do chodby. Tiše ji následuju. Sedím u ní, než usne a ještě ji chvíli sleduju. Závidím ji její bezstarostný, dětský život. Ze všeho napětí za poslední dny jsem unavená. Možná proto mám v očích slzy, rychle vstanu a opatrně zavřu dveře. Z obýváku slyším matně televizi, nahlas popotáhnu a zavřu se v ložnici. Na posteli se schoulím do klubíčka a řvu jako malá holka. Vážně jsem se snažila, ale tohle už je prostě moc. Jestli spolu máme být i nadále, bude to chtít razantní změny. Přitom by stačila jedna blbá esemeska a nechala bych mu času, kolik by chtěl. Jde přeci o princip! Z mých myšlenek mě vyruší vrzání schodů. Třeba jde někam jinam, jo to je naivní představa, když tady nahoře jsou jen tři místnosti.

„Majo?"

„Jdi pryč," zamumlám ubrečeně.

„Tak to v žádným případě," pronese a zanedlouho se postel vedle mě prohne. Nebudu se k němu otáčet, musím mít oči jako králík.

„Nechci s tebou mluvit," sevřu pevně polštář.

„Omlouvám se za ty slova dole a že jsem se neozval. Jednoduše mi to nedošlo, že bys mohla mít strach," pohladí mě po rameni.

„Protože jsi zabedněný blbec," můj hlas zní jako pětileté holčičky, které vzali lízátko. Je mi to však jedno a on se začne ještě smát.

„Dobře, to jsem si zasloužil. Nechceš se ke mně otočit a říct mi to do očí?"

„Ne."

Rezignovaně oddechne a zvedne se z postele. Už jsem si myslela, že odchází zase dolů. Jenže on obejde postel a klekne si přede mnou. Jemně chytí moje ruce a odtáhne je z mého obličeje.

„Miluju tě a budu tě milovat dnes, zítra a každý další den, slibuju," políbí mě na čelo.

„Bála jsem se o tebe," zvednu se z promočeného polštáře. Hned toho využije a sedne si vedle. Pevně mě obejme kolem ramen a přitáhne k sobě do objetí.

„Už to neudělám, přeci jsem ti říkal jak to semnou je. Musíš mít trpělivost."

„Chci vědět o každém tvém pohybu."

„Beru to, jen když přestaneš brečet," setře mi z tváře slané slzy.

„Ale to nejde."

„Ale jde," nakloní se ke mně a chytne mě za krk. Zkrátí tu mezeru mezi námi a jemně mě políbí. Je z toho znát nejistota, ale když se neodtáhnu, pokračuje dál.

Dlouho do noci jsme si tam povídali. Sotva jsem ho měla u sebe pár hodin, než musel zase odjet. Spánkového deficitu jsem přesto nelitovala, aspoň trochu si vynahradil svoje pochybení. Ráno jsme si všichni tři udělali snídani. Nechtěla jsem se nijak loučit, bylo by to ještě těžší. Prostě jsme normálně odešly do školky, práce a nechali ho koukat na fotbal. Představovala jsem si, jak přijdu odpoledne domu a on tam bude sedět a blbě se smát. Ta představa mě divně uklidňovala.

Dál jsme jely v našem normálním režimu, i když u snídaně zmizel ten třetí talíř. Věci, které měl poházené úplně všude a zásadně je neuklízel nebo jeho pověstný humor. Snažila jsem se Mie plánovat každou volnou hodinu, aby na to nemyslela. Přesto si občas během uspávání posteskla po tátovi a ptala se, kdy ho zase uvidí. Vyřešila jsem to jednoduše, koupila jsem ji velký kalendář, který jsme společně nalepily na dveře. Každé ráno nadšeně vyběhla z postele a odškrtla další políčko.

Dneska jsem ji vytáhla do zábavního centra, byl to dobrý nápad. Zatímco ona si lítá po prolejzačkách, já pracuju. Servírka mi nosí kafe a vodu. Během pár minut by taky měla dorazit Gita. Máme domluvené dámské odpoledne se vším všudy. Když  zvednu hlavu od počítače, abych si protáhla záda, spatřím její vřelý úsměv.

„Snad zase nepracuješ?" Podívá se na mě káravě.

„Už mám hotovo, zůstaneme tady?"

„Jo klidně můžeme, kde je moje princezna?"

Mia se jako na zavolání řítí mezi stoly k nám. Skočí ji kolem krku a nadšeně vítá. Dělá jakoby se neviděly věčnost, přitom je to jen pár dnů.

„Viděla jsi výsledky z Anterselvy?"

„Tak zběžně, zase hodně chyboval, vlastně oni oba," pokrčím rameny.

„To bude o soustředění před MS na zabití, ne?"

„Vlastně jsem ho ještě nezažila před tak velkou akcí. Mám jasný plán, nechci biatlon vůbec řešit. To že se trápí víme všichni. Připravím dva dny jen pro nás a pak až bude nějaký trénink. Potřebuje pauzu, poslední dobou zní strašně vyčerpaně, až mám o něho strach."

„Jsi rozkošná, jak jsi zamilovaná."

„Nech toho, jaké máte plány vy?" Zubím se na ni.

„Žádné, nepřijede." Voda, kterou právě piju mi zaskočí. Začnu kašlat na celou místnost a Gita se mě snaží vzkřísit. Tohle mi nesmí dělat, skoro mě zabila.

„Jak nepřijede? Vždyť to jsou skoro dva týdny."

„Jede někam do Rakouska se Sturlou a druhým Johannesem. Je to jeho rozhodnutí, samozřejmě že mě to mrzí, ale stejně s tím nic neudělám," říká smutně.

„Někdy je to s nimi fakt na palici, ale přesto je milujeme, co?"

„Jo to máš pravdu. Myslím, že po tomhle odloučení se všechno vyřeší. Buď to bude definitivní rozchod nebo naopak."

Moc jim přeju, aby to byla ta druhá volba. Oni se narodili jeden pro druhého a bolí mě, vidět Gitu takhle smutnou. Zajímalo by mě, co se honí hlavou jemu. Jenže to se nikdy nedozvím, dokud se mi aspoň nepokusí odpustit.