S hvězdami nad hlavou

- 42 -

Žena, oblečena v temně zelených šatech a s černým pláštěm přehozeným přes ramena potichu procházela chodbami Malfoy manoru. Klapající zvuk, který způsobily podpatky se nesl prázdnou halou jako ohlušující rány a ona sama se musela přesvědčovat, že je zde vítána.

Před masivními dveřmi z tmavého ebenu se na moment zarazila. Zhluboka se nadechla a následně se zapřela a dveře otevřela. V místnosti byl dlouhý stůl, u kterého již mnohokrát seděla spolu s ostatními přívrženci Temného pána. Právě ten teď seděl v jeho čele a zkoumavě si ženu před ním prohlížel.

„Jsem rád, že jsi si na mě udělala čas tak rychle," ona se pouze uklonila a beze slova si sedla vedle Voldemorta.

„Ano, jistě. Chovej se zde jako doma," podotkl kousavě, ale ona se nezalekla.

„Proč jste si mě nechal zavolat pane?"

„Celá ty, nikdy neplýtváš časem. Inu dobrá, ale musím tě varovat. To, co se ti chystám svěřit by tě mohlo rozrušit,"

„Jsem tady na váš příkaz, což znamená, že mi to nejspíš chcete sdělit bez ohledu na mé vlastní pocity nemám-li pravdu?" zeptala se žena a Voldemort se pouze pousmál. I po všech těch letech, co se znali ho pokaždé dokázalo udivit, jak přímočaře je schopna s ním mluvit.

„Máme společnou minulost ty a já,"

„Minulost? Spíš pár chvil v okamžicích slabosti. Moc dobře víte, že jsem za vámi přišla, jelikož jsem neměla kam jinam jít a potřebovala jsem útěchu," sklopila žena pohled k zemi, jelikož vzpomínky na minulost jí přiváděly pouze bolest.

„V ten moment jsi byla horlivá po něčem jiném, než je útěcha, ale já jsem si nestěžoval. To ale není to, o čem chci mluvit. Je to ve skutečnosti velice prosté. Našel jsem ji," žena v černém plášti se na Temného pána nevěřícně podívala a v šoku si zakryla rukou ústa.

„To není možné. Ty jsi ji našel? Našel jsi mojí Iris?"

„Ano, našel jsem naši dceru a zajistil jsem, že je v pořádku ukryta před světem," po její tváři začaly padat slzy úlevy a ona se poprvé po dlouhé době v přítomnosti Pána zla usmála a ten úsměv byl upřímný...

_____________________________

„Co si myslíte Albusi?" zeptal se černovlásek ředitele, který už dobrých dvacet minut zkoumal obsah temně černého váčku.

„Jsem přesvědčen, že se nám doopravdy podařilo najít další viteál, ale..." nespokojeně zavrtěl ředitel hlavou a opět se ponořil do hlubin vlastní mysli.

„Ale bylo to až příliš jednoduché," dopověděla za Brumbála Hermiona a rukou si promnula čelo.

„No, teď už na nic nepřijdeme myslím si. Z té černé magie jsem celkem vysílen, takže nechápu, jak zvládáte ještě stát na nohou Hermiono," pousmál se Albus a položil váček s viteálem na kámen před stan.

„Vezmu si to na starosti," řekl Severus, sáhl po váčku a za okamžik už ležel bezpečně uložený na dně jeho kabátu.

„Jestli mě omluvíte. Měl bych se zajít aspoň zběžně podívat do knihovny, abych se pokusil najít způsob, kterým by se dal tento viteál zničit," černovlásek pouze přikývl a následně odešel pro vodu k řece, aby mohl dát vařit polévku.

„Prosím Hermiono, pokuste se nepozabíjet v době mé nepřítomnosti ano? Tento stan mám velice rád a nechtěl bych ho zde najít v plamenech," pronesl na oko vážně kouzelník s bílým plnovousem a s mrknutím směrem k Hermioně se přemístil.