S hvězdami nad hlavou

- 49 -

Sluneční paprsky už pomalu začaly dopadat na pozemky sídla Malfoyů, když se černovlasý kouzelník s malou dívenkou přemístili k hlavní bráně. Smrtijedi hlídající vchod se ani slovem nepokusili dvojici zastavit, pouze pro ně otevřeli mohutné vstupní dveře a dál si hleděli svého.

Kroky těch dvou zamířili do přijímacího salónu, ale bylo vidět, že by se oba nejradši otočili a z tohoto ponurého místa, co nejrychleji zmizeli.

„Prosím nezapomeň, o co jsem tě žádal. Za žádnou cenu před ním nezmiňuj Hermionu. A možná radši ani Draca. Nikdo neměl vědět o tom, že jsi v Bradavicích a já nechci, aby si Voldemort svůj vztek případně vybil na tobě," pronesl naléhavým hlasem směrem k dívce. Iris, která jeho myšlenku zachytila se na něj pouze podívala, lehce se usmála a povzbudivě mu stiskla ruku.

„Neboj se, neřeknu o vás nic. A myšlenky si hlídat umím, ale to přece víš. Takže to bude v pohodě. A navíc tam budeš se mnou, takže se mi nemůže nic stát," podotkla dívka pomocí myšlenek a Severus se musel vnitřně nad její naivitou usmát.

„Kdybys jenom věděla. Možná tam s tebou nebudu moct zůstat celou dobu, ale pokusím se," na to Iris jenom přikývla a následně se otočila čelem ke dveřím, za kterými se skrývalo monstrum. Monstrum, které bylo ale zároveň jejím otcem. Oba se zhluboka nadechli a poté, co Severus otevřel dřevěné dveře, vstoupili dovnitř.

K jejich překvapení, ale nebyl Temný pán v místnosti sám. Na křesle vedle něj seděla druhá osoba, která měla svůj zrak sklopený k zemi a bylo vidět, že ještě před okamžikem vedla s Voldemortem rozhovor.

„Ah, Severusi, nečekal jsem tě tak brzy, ale budiž," pronesl směrem k černovláskovi Temný pán, ale jeho pohled se plně věnoval zkoumání malé dívenky. Jako kdyby se snažil najít sebemenší škrábanec, zranění nebo jinou vadu na jejím vzhledu.

„Přivedl jsem Iris pane, jak jste žádal," podotkl pouze Severus. Jeho oči však automaticky sjely k ženě, která seděla po Voldemortově pravici. Nechápal, proč by si ji k sobě Pán zla zavolal a už vůbec nechápal, proč se jí do očí hrnou slzy.

„Děkuji Severusi, smíš odejít," řekl napůl úst Voldemort, ale černovlásek nedostal šanci místnost opustit, jelikož ho malá Iris chytla za ruku a vyslala jeho směrem prosící pohled.

„Může tady Severus zůstat? Prosím," řekla tichým hláskem Voldemortovi a přitom se dívala zpříma do jeho ledových očí. Ten se na chvíli zamyslel a následně se podíval na ženu vedle sebe.

„Pokud to nebude tobě, tak mně to problém nedělá," žena pouze záporně zakroutila hlavou, jako že je jí to jedno a ze svého křesla se zvedla.

Její kroky zamířili k malé dívence. Očima přejížděla po jejím obličeji a slzy v jejích očích už byly více než zřetelné. Pak už to žena nevydržela, padla na kolena k Iris a přitáhla ji do své náruče.

Severus naprosto nechápal, co se před ním děje.

„Můj pane, myslel jsem, že přítomnost vaší dcery má zůstat tajemstvím?" řekl klidným, přesto zmateným hlasem a vysloužil si tak Voldemortův ledový pohled.

„Ano, to jsem řekl. Ale cožpak můžu zakázat její matce se s ní setkat?" Severus se musel chytnout rámu dveří, aby nespadl.

„A-ale, t-to není možné," šokovaně přemítal černovlásek, když si začínal všímat podobných rysů ve tvářích těch dvou žen. Ale hlavním rysem, který spolu sdílely byly jejich vlasy. Spíše tedy barva jejich vlasů.

„Je to více než možné drahý Severusi, je to pravda," odvětil s pobaveným úšklebkem na tváři Voldemort.

„Ty jsi moje maminka?" splynula otázka ze rtů Iris a všechny pohledy se upnuly k ní.