S hvězdami nad hlavou

- 1 -

„A nyní, kdo mi bude schopný předvést přeměnu pulce ve vodní bublinu?" Hermionina ruka vylétla do vzduchu jako první a zároveň jediná z celé třídy. Skupinka žáků kolem Milicent ze Zmijozelu se zašklebila a někdo z jejich středu se ozval.

„No, ještě aby se všemi milovaná mudlovská šmejdka neozvala, žejo" hnědovlasá dívka pouze stejně rychle, jako ruku zvedla, ji dala zpátky a stočila svůj pohled k zemi. Nechtěla, aby kdokoliv viděl slzy, které se jí pomalu, ale jistě draly do očí.

„Nikdo? No, čekala jsem od vás víc třído. Jestli opravdu nikdo neví, tak mi všichni napíšete do příští hodiny pojednání, o vlivu vody na přeměňování o délce deseti palců." celou třídou se rozneslo nesouhlasné mručení. „Teď už se ozývat nemusíte, můžete si za to sami svou nepozorností. A teď už běžte, ať máte čas si před obědem odnést učivo do vašich pokojů." Tou větou ukončila Minerva McGonagallová poslední hodinu toho dne i týdne a celá třída se hrnula ze dveří, aby se dostali, co nejdříve na oběd do Velké síně.

Hermiona si rychle zabalila veškeré učebnice a zmizela ze třídy mezi prvními. Harry a Ron na ni čekali, ale když se ani po několika minutách neukázala, tak usoudili, že už je nejspíš na cestě na kolej, a že se s ní potkají tam.

Jako první ji napadlo se obědu vyhnout a místo toho se zavřít v Komnatě nejvyšší potřeby. Už tam měla namířeno, když se najednou zarazila. „Jsem přece Nebelvírka! Nebudu brečet, ne teď." s dodanou odvahou se otočila a rozešla se směrem Velká síň.

„...a pak jsem udělal otočku střemhlav dolů a Mafoy neměl nejmenší tušení, jakto, že jsem chytil Zlatonku před ním. Jeho pohled byl fakt k nezaplacení! Škoda, že to byl jenom trénink, protože tohle kdyby se mi povedlo během zápasu, tak.." Harry se zarazil a otočil se na Miu, která zrovna přišla do Velké síně.

„Herm! Tady jsme!" zakřičel přes celou síň tak nahlas, že se veškeré pohledy stočily na mladou hnědovlásku. Ta se sklopeným pohledem došla až k místu, kde seděli její kamarádi, Harry, Ron, Ginny a Lenka a snažila se ignorovat poznámky, které se k ní nesly od Zmijozelského stolu.

„Promiň, nedošlo mi, že budou mít zase kecy..."

„To je v pořádku Harry, už jsem si na to zvykla." Odvětila Hermiona ne příliš veselým hlasem a nandala si na talíř zeleninu a kousek kuřecího s rýží.

„Na něco takového by sis ale vážně zvykat neměla Mio! Trvá to už moc dlouho a ty s tím pořád nic neděláš!" ano, to byla Ginny. Neustále se snažila Hermionu přesvědčit, aby s tím zašla za McGonagallovou nebo za nějakým jiným profesorem, ale Mia nikdy nešla. „Proč jim dovoluješ ti ubližovat?!"

„Oni mi neubližují Ginny, pouze nahlas říkají pravdu. Copak není pravda, že se učím víc, než většina lidí z jejich koleje? Copak není pravda, že moji rodiče jsou mudlové?" podotkla v klidu Hermiona a usmála se směrem k rudovlásce, jejíž pleť začala pomalu, ale jistě chytat odstín jejích vlasů.

„Hermiono, o tomhle už jsme se bavily několikrát. Ano, v některých věcech je to pravda, ale to je neomlouvá a nedává jim to právo ti nadávat! Vždyť oni ti otravují život už od toho tvého románku s Viktorem! Jenom kvůli tomu, že na tebe žárlili, ti přece nemůžou nadávat bez toho, aniž by jim to někdo vrátil!" řekla velmi rozčileným hlasem Ginny. Ron se nadále cpal kuřecím a snažil se dělat, jakože neexistuje. Jeho sestra dokázala být pěkně nebezpečná, když se snažila chránit své přátele.

„Zaprvé, s Viktorem to nebyl žádný románek, ale pouhé přátelství pro zlepšení vztahů mezi Bradavicemi a Kruvalem.." její kamarádi se na sebe podívali pobaveným pohledem, ale k tomu, co tvrdila Mia nic nedodali, i když si v duchu mysleli svoje. „A zadruhé, vážně ti připadám jako člověk, který by byl schopný jim to vrátit?" do Hermionina hlasu se vkradl nádech pochyb a sarkasmu. Nalila si dýňový džus a byla celkem zvědavá, co za přesvědčovací taktiku zvolí její kamarádka tentokrát.

„No dobrá Mio. Ale to, co se jim stane, bude jenom a pouze tvoje chyba. Když jim to nevrátíš ty, budu se toho muset ujmout já." Ron se v tu chvíli málem zadusil.

„Ginny! Ať tě ani nenapadne se dostat do problému. Víš, jak bych dopadl já?! Mamka, by to svedla na mě. Že jsem tě zkazil. To mi nemůžeš udělat Ginnásku." snažil se hrát na city, ale docílil pouze toho, že Hermiona musela pod stolem kopnout do Harryho, aby se nesmál tak okatě. I když bylo i pro ni těžké, nevyprsknout smíchy. Všichni totiž věděli, jak moc jejich rudovláska nesnáší, když se jí říká Ginnásek. Jestli se Ron rychle neomluví, nebo neodejde, mohlo by to pro něj dopadnout špatně.

Ginny se pomalu otočila na svého bratra a obdarovala ho pohledem, za který by se nemusel stydět ani profesor Snape. „Jakpak jsi mi to řekl, můj nejdražší bratře?!" v jejím hlase byla jasně slyšitelná výhružka. Dávala tím Ronovi šanci se z této situace dostat.

„Víš, tím, že jsem starší, tak naši spoléhají na to, že ti půjdu příkladem. Ale to jsem zrovna moc nebyl a ani Fred a George. No, ti vlastně vůbec. A protože jsem starší, tak jsem samozřejmě na mnohem vyšší mentální úrovni a..." to už Harry nevydržel a začal se smát. Stejně tak Hermiona. Ginny na ně jenom vrhla rychlý zabijácký pohled, a tak byli donuceni se rychlostí Kulového blesku uklidnit.

„Máš štěstí, že jsi můj bratr, a ne třeba Malfoy, jinak už bys tady neseděl takhle v klidu. To mi věř." Mia nyla překvapená, že to Ginny přešla s takovou lehkostí a upřímně za to byla i vděčná. Svou pozornost obrátila zpátky k jídlu, když v tom zaslechla naštvané výkřiky od Zmijozelů.

„Co to sakra?! Kdo se opovažuje!! Moje nádherné vlasy..." Hermiona i celý zbytek Velké síně, včetně profesorského sboru se otočil k Milicent, která si rukou prohrabovala vlasy asi takového odstínu, jako byla róba Umbridgové, akorát tak třikrát růžovější, pokud je něco takového možné.

„Já si říkala, že se Ginny vzdala hádky s Ronem nějak podezřele snadno." pomyslela si Hermiona v duchu.

„Ginny?" pozornost kamarádů se opět stočila k mladé Nebelvírce. Ta se pouze ušklíbla, dala si hůlku zpátky do kapsy a napila se svého dýňového džusu.

„Někdo jí musel ukázat, že si nebude utahovat z mojí nejlepší kamarádky bez následků." Spokojeně se usmála na Hermionu. Ta jí pouze děkovně úsměv oplatila a snažila se tvářit, jakože netuší, jak se to Milicent mohlo přihodit. Najednou ucítila v zádech něčí pohled. Podívala se směrem k profesorskému stolu a letmo zahlédla profesora Snapea, jak s pozdviženým obočím kouká jejich směrem. Lekla se, že by si mohl myslet, že za to může ona. Co nejrychleji se zase začala zajímat o svůj talíř, jakoby jeho pohled nezachytila.

Odvrátila zrak, ale on stejně stihl zaregistrovat její vyděšený pohled. Sám pro sebe se vnitřně usmál. Bylo mu jasné, že změnu barevnosti vlasů jeho studentky bude mít na svědomí někdo z Nebelvíru. Ještě více si tedy utvrdil svou schopnost dedukce, když mu jeho domněnku nevědomky potvrdila slečna Grangerová svojí rychlou změnou pozornosti zaměřenou nyní už plně na její prázdný pohár.

„Nemusíš se bát. Nemyslím si, že by se na nás profesor Snape díval s nenávistí v očích. Spíš si myslím, že Ginny pobavila i jeho." Mia se jenom překvapeně podívala na Lenku.

„Ale jak jsi věděla, na co zrovna mysl..."

„Nebylo to tak těžké," nenechala jí Lenka dopovědět, „ Když je profesor naštvaný, mývá kolem sebe houf škrken, ale teď jich vidím pouze pár. Což je zvláštní, když se nad tím zamyslíš. On totiž vypadá, jako by byl naštvaný pořád, nemyslíš?" s otázkou v očích a vlídným úsměvem se k Hermioně otočila a nejspíš očekávala, že jí Nebelvírka odpoví.

Herm se ale pouze zvedla. Nechápala, jak to Lenka dělá, že vždycky pozná, na co člověk myslí. Poznámku o škrknách raději přešla bez ptaní. S omluvou na rtech a zmatkem v duši oznámila přátelům, že ještě potřebuje zajít do knihovny, než se k nim přidá ve společenské místnosti a spěšně opustila Velkou síň......