S hvězdami nad hlavou

- 24 -

„No vidíš, už ti to jde skoro perfektně. Jsem si jistá, že to příště budeme moct zkusit i bez dotyku." Usmála se na Hermionu malá Iris a povzbudivě jí stiskla ruku.

„Děkuju moc Iris. Jsi vážně výjimečná holčička." Odvětila Mia nahlas a blondýnce zčervenaly tvářičky.

„Ale už je celkem pozdě, nejspíš bych tě měla doprovodit zpátky do sklepení ne?" zeptala se starostlivě hnědovláska.

„Byla bych ráda, ale pochopím, když se tam nebudeš chtít vrátit." Mia se nad tím na chvíli zamyslela, ale nakonec zvítězila její Nebelvírská stránka a spolu s Iris se zvedla. Už zamířila ke schodišti, když jí dívenka chytla za ruku a zatáhla k obrazu na stěně.

„Znám zkratku, půjdeme tudy?" Hermiona se na Iris zaraženě podívala. Za ta léta s Harrym a Ronem prošla celý hrad a myslela si, že díky Pobertově plánku zná skoro všechny tajné chodby, ale nebyla si vědoma, že by na tomto místě nějaká byla.

„A jsi si jistá, že je tady? Já si nemyslím, že..." ale to už Iris zmáčkla čumák psa, který byl na obraze a on se vyklonil a odhalil tak vstup do chodby.

„No, můžeme jít?" vítězně se ušklíbla modroočka a Mie nezbývalo nic jiného, než ji následovat...

_____________________________

„Půl dvanácté....PŮL DVANÁCTÉ!! Kde sakra je ta holka?!" Severus zatím ve svých komnatách mírně řečeno vyšiloval. Aby zklidnil své nervy, popíjel ze skleničky Ohnivou whiskey, ale nějak moc mu nepomáhala.

Nervózně přešel od krbu do své ložnice a zadíval se na obraz, ze kterého uslyšel hlasy. Raději se zaposlouchal pozorněji, jestli ho jenom nešálí jeho sluch, ale opravdu.

„Iris já ti nevím, už jdeme nějak dlouho. Co když jsme se ztratily?" pobaveně se ušklíbl nad vystrašeným hlasem Hermiony, ale vzápětí rychle nasadil ledový výraz a posadil se na svou postel.

Obraz se otevřel a do místnosti jako první vešla Iris. Jakmile spatřila Severuse skočila do postele a spontánně ho objala. Ten se snažil jí ze sebe dostat, co nejrychleji to šlo, ale Hermiona si toho bohužel pro něj všimla.

Nevědomky se usmála, jelikož scéna před ní vypadala více než roztomile. Bylo vidět, že si Iris i přes všechny jeho nedostatky Severuse oblíbila. Jestli se o jeho citech k ní dalo říct to samé ovšem zůstávalo otázkou.

„Na co tak zíráte Grangerová?! A co vlastně pohledáváte v mých soukromých komnatách v této hodině?" pokusil se zachovat si svou vizáž nepřístupného bezcitného muže, ale s Iris po jeho boku to bylo téměř nemožné. Mia jen tak tak zvládala skrývat svůj úsměv.

„Já totiž ehm... Já jsem..."

„No tak už se vymáčkněte, nejste přeci mimino!" odsekl prudce Severus.

„Já jsem radši doprovodila Iris. Je tak malá a nepřišlo mi jako dobrý nápad nechat jí toulat se po hradu takhle pozdě." Odvětila Hermiona a sklopila svůj zrak k podlaze, jelikož cítila, jak se jí z jeho pronikavého pohledu hrne krev do tváří.

„To je od vás sice ohleduplné, ale proč jí vedete takhle pozdě? Jestli vím, tak odešla z mého pokoje před nejméně dvěma hodinami!" Mia mu na to nestihla odpovědět, protože se slova chopila Iris.

„Byla jsem s Miou celou tu dobu, takže se mi nemohlo nic stát." Hermiona a Severus se na sebe překvapeně podívali, neschopni slova. Slyšet Iris mluvit nahlas jim dokonale sebralo vítr z plachet.

„Není to její vina pane, ona si se mnou povídala a já jsem jí chtěla něco naučit. Nemám tady totiž žádnou kamarádku a s vámi se moc povídat nedá..." řekla ještě Iris a smutně sklopila pohled na své drobné ručičky.