S hvězdami nad hlavou

- 22 -

Jako první jí do nosu uhodila silná levandulová vůně smíchaná s lehkým nádechem pergamenu. Ani nevěděla proč, ale okamžitě se cítila uvolněněji. Nervozita z ní opadla, klidným krokem vstoupila do místnosti a zavřela za sebou.

V krbu plápolaly plameny a na opěradle křesla ležela rozečtená kniha. „Vyrušila jsem ho snad ze čtení? Je to možné, třeba proto byl tak nepříjemný, já bych taky byla. Ale co to plácám, on je nepříjemný pokaždé."

Snape se zatím přesunul ke svému stolu a začal si jakoby mimochodem srovnávat jeho již perfektně uklizený stůl. Věděl, že si Hermiona prohlíží jeho komnatu, ale překvapivě mu to nevadilo. Po chvíli ticha to ale začalo být divné, a tak musel její zkoumání přerušit.

„Slečno, chápu, že jste nejspíš čekala doupě plné pavučin, které páchne po česneku, ale i tak tady nemusíte zírat na každou stěnu jako by vám měly vypadnout oči z důlků." Hermiona, která jako kdyby se probrala z transu sebou trhla při zvuku jeho hlasu.

„J-já, omlouvám se, jenom jsem nečekala, že to tu budete mít tak..."

„Tak co?"

„No.. ehm.. že jsem nečekala, že to tu bude tak no... příjemně útulné." Jakmile to vyslovila, dala sama sobě neviditelný pohlavek.

Severus jenom povytáhl své obočí a měl co dělat, aby se se sarkasmem v hlase nerozesmál. Slovo příjemné, jakkoliv spojené s jeho osobou by v jiném případě považoval za pokus o ironii, ale ve výrazu mladé Nebelvírky po ironii nebylo ani stopy.

„Hádám, že tady nejste proto, abyste skládala chvalozpěvy na mé komnaty nebo?" Mia pouze zakroutila hlavou na znamení záporu a ze své tašky začala nemotorně vyndávat kusy oblečení.

Najednou se zarazila, jelikož netušila, kam má všechno to oblečení položit. Začala se rozhlížet kolem sebe, jestli není v její blízkosti nějaká židle nebo křeslo. Lekla se, když k ní najednou Snape přistoupil a natáhl svou ruku jejím směrem.

„Jasně, že si od tebe chce vzít ty věci, co čekáš jinýho? Že tě tady požádá o ruku? To už by tě spíš zkusil tou rukou zaškrtit ne?" ozvalo se sarkasticky její podvědomí a ona urychleně položila pár kusů oblečení, do jeho nastavované dlaně.

Při tomto nevinném pohybu se ale jejich ruce lehce otřely jedna o druhou a Mie tělem projel výboj energie. Věděla, že by měla rychle ucuknout, ale nedokázala se k tomu přimět. Severus na tom byl stejně a jenom svýma očima propaloval místo, kde se jejich ruce dotkly.

Opět, jako kdyby se kolem nich vytvořila bublina a nic, než oni dva neexistovalo. Dívali se jeden na druhého a v ten okamžik nebyli Severus a Hermiona. Nebyli Smrtijed a Čarodějka, ani učitel a studentka, ale pouze dva lidé, kteří se snaží pochopit vlastní srdce.

Jemně palcem ruky přejel po její drobné ruce a Hermiona se zachvěla. Jeho dotyk jí nutil cítit něco, co ještě nikdy předtím nepocítila a líbilo se jí to.

Severus byl sám ze svého chování zmaten, ale nemohl si pomoct. Její dotyk byl jako droga a on jí nechtěl pustit. Když takhle před ním stála, drobná a zranitelná, měl nutkání zničit každého, kdo by jí jenom slovem ublížil.

„Co to děláš? Uvědomuješ si, kdo jsi ty? A kdo je ona? Nikdy by nemohla mít stejné city. Nikdy by tě nemohla mít ráda, natož tě milovat. To jsi až tak naivní? Jednou už jsme zlomené srdce měli, chceš to riskovat znovu?" jeho mysl se přihlásila o slovo, ale on jí protentokrát neposlechl. Zanevřel na svůj zdravý rozum a její ruku nepustil.

Pomalu se k ní přiblížil a čekal, jestli opět ucukne, jako předtím v učebně. K jeho překvapení, ale zůstala stát a jenom ho pozorovala. V jejích očích se odrážely plameny z krbu a ještě něco, co ale nedokázal identifikovat.

Oblečení s nezájmem odhodil do křesla a vzal i její druhou ruku do svých. Byli u sebe tak blízko, že mohl cítit její dech na své tváři, také nezaměnitelnou vůni vanilky, která ho tak moc fascinovala a přitahovala, ale už se nepřiblížil. Netroufal si udělat další krok. Bál se? Ano. Bál se, že ho nepochopí. Že nepochopí, proč je takový, jaký je. Proč nedokáže dát najevo, co doopravdy cítí. Proč ho všichni kolem něj mají za bezcitného a sarkastického bastarda. Byl v tuhle chvíli tak moc zranitelný.

„Bojíte se mě?" ozval se Mie v hlavě hlas, který by poznala kdykoliv, ale tentokrát byl zabarven do zvláštního tónu. Byly to obavy? Strach z toho, co mu odpoví? Jeho černé oči se v tu chvíli už dívaly na ní a ona v nich zahlédla podivný záblesk.

„Část mě křičí, že bych měla, ale já....ne...nebojím se.." odpověděla tichým nejistým hlasem Hermiona a v tu chvíli. V ten okamžik, kdy to vyslovila, se jeden malinký kousek Severusova rozbitého srdce vrátil na své místo.

Naposledy se konečky svých hrubých prstů dotkl její ruky, než se donutil od ní odstoupit. Byla viditelně zmatená, ale k jeho překvapení se jí na tváři nezračil odpor k němu. Pořád na ní ale pro jistotu spočíval pohledem, ve snaze vyčíst něco z jejího pohledu. Mohl v tu chvíli použít nitrozpyt, ale jeho svědomí mu to tentokrát nedovolilo.

„Ani já bych nechtěl, aby teď viděla mé zmatené myšlenky, tak proč bych narušoval ty její."

„Já...Totiž..." pochopil, že se Hermiona snaží nějak vysvětlit, co se mezi nimi právě odehrálo, ale mávnutím ruky ji přerušil.

„Chápu, nebudeme o tom raději mluvit. Proč byste se taky měla něčím takovým chlubit, že?" jeho výraz se změnil. Na povrch se dostala ta jeho stránka, která překypovala sarkasmem a nenávistí k sobě samému.

Mia by tak ráda něco řekla. Něco, čím by ho přesvědčila o tom, že nelituje. Že je vlastně ráda za jeho přítomnost, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Pořád byla zaskočená tím, že jí sám od sebe držel za ruce. Že se zajímal o její názor a nevadila mu alespoň na okamžik její přítomnost.

„Sa-samozřejmě, když myslíte." On jenom pozvedl obočí, nečekal, že bude souhlasit, ale nekomentoval její odpověď.

„Děkuji vám, že jste přinesla to oblečení." Řekl, ale byl duchem mimo. Nejradši by teď byl sám. „Sám nebo v náručí jedné určité Nebelvírky?" rýplo si jeho podvědomí. Rychle tu myšlenku na Hermionu v jeho náručí zahnal, ale neubránil se lehkému zacukání koutků a zachvění v bodbřišku.

Hermiona si toho nepatrného náznaku na jeho tváři všimla a donutilo jí to k úsměvu. Snad nikdy neviděla svého profesora se usmát. Představa, že příčinou jeho skoro úsměvu byla ona, jí nahnalo motýlky do břicha a její vlastní tvář se ještě více rozzářila. Naopak přes Snapeovu tvář přeběhl stín pochybností a onen příjemný pocit, který ještě před chvílí obýval jeho srdce byl pryč rychleji, než se objevil.

„Smím se zeptat, co vás tak pobavilo? Ano, chápu, velice zábavná představa, že by starý, odporný Severus Snape mohl mít city, že? Ach ano, utíkejte o tom vyprávět panu Potterovi, ať se má nad čím dnes večer zasmát!" Mia strnula nad takovou rychlou změnou v jeho náladě a tónu hlasu.

„Ale Sever-pane profesore, já bych nikdy..."

„Neslyšela jste, nebo vám ta Nebelvírská arogance zatemnila mozek. Řekl jsem abyste okamžitě odešla!" naposledy se na Severuse podívala. V jejích očích se zaleskly slzy. Netušila, čím ho tak naštvala.

„Asi jsem překročila hranici. Říkal přeci, že nechce žádný fyzický kontakt. Ano, to bude ono. Jsem přece jenom odporná mudlovská šmejdka..."otočila se a co nejrychleji opustila jeho komnaty.

Severus se zadíval na dveře, které za sebou při svém odchodu zabouchla a jediným důkazem, že zde vážně před chvílí byla, byla přítomnost jemné vanilkové vůně, která se vznášela ve vzduchu.

„Jsem to ale idiot..."