S hvězdami nad hlavou

- 57 -

Obloha nad paloukem se pomalu zatahovala v předzvěsti bouře. První kapky dopadaly na zem a přinášely s sebou... Hermiona sama nevěděla, co vlastně přináší. Věděla ale s jistotu, že atmosféra mezi přítomnými kouzelníky houstne. Čekali dlouho. Už moc dlouho a jejich trpělivost byla pokoušena.

Mia moc dobře cítila Harryho nervozitu. Stál jenom kousek od ní, ale své pocity stále ještě neuměl skrývat. Cítila nutkavou potřebu ho uklidnit. Pomoct mu, aby se nestalo, že ztratí vládu nad svými emocemi a celou akci zkazí.

"Vím, že je to těžké Hermiono, ale ještě to musíme vydržet. Harry je silnější, než si kdokoliv z nás odvažuje připustit," ozval se Mie v hlavě Brumbálův hlas. Už podruhé.

"Budu si muset lépe hlídat hlavně své emoce a myšlenky. Až potom se starat o to, jak Harry je nebo není silný," řekla si pro sebe a radši, než aby se utápěla ve svých myšlenkách, přesunula svou pozornost na mýtinu.

Smrtijedi jeden po druhém přicházeli k Iris a klaněli se jí k nohám. Voldemort stál vedle ní, s rukou pevně položenou na jejím rameni a sledoval dění před sebou s neskrývanou radostí a sebeuspokojením.

"Jen si na to zvykej mé dítě. Od dnešního dne budeme vyžadovat takovéto chování od každého našeho služebníka, co ty na to?"

"Samozřejmě otče," odvětila s nezájmem v hlase dívenka, se zrakem upřeným na další osobu, klečící u jejích nohou. Pán zla se nespokojeně zamračil.

"Tebe to snad netěší? Vidět je, jak se tímto jednoduchým gestem usvědčují v jejich vlastní méněcennosti? Nikdy, NIKDY, je nesmíš nechat s myšlenkami, že jsou lepší než ty. Ano, jsou sice z čisté krve, ale i tak ti nesahají ani po kotníky," podotkl Voldemort a sám se ušklíbl nad výstižností situace.

______________________________________________________

"Nevím, na co čekáte Albusi. Schůze se blíží ke konci. Jestli chcete zasáhnout, teď je nejlepší chvíle," ozval se Severus a Brumbál nemohl jinak, než souhlasit. V tuto chvíli se Voldemort cítil sám sebou velice jistý. V této chvíli, byl nejzranitelnější.

Poprvé po dlouhé době se Albus Brumbál styděl. Stud, se mu zaryl do srdce z toho důvodu, že svým přátelům lhal. Jak Hermiona, tak Severus, mu oddaně pomáhali s viteály. Ale on se nikdy nepřiměl k tomu, aby jim řekl to, kvůli čemu ho budou už po zbytek svých životů nenávidět.

V momentu, kdy si uvědomil, co musí být učiněno bojoval sám se svým přesvědčením. Chtěl uspět. Záchrana kouzelnického světa, ještě pro jednou a on doufal že už snad i naposled, závisela čistě na jeho rozhodnutí. Jeho svědomí ovšem bylo proti. A právě proto svou vnitřní rozpravu odkládal a odkládal, až se nakonec ocitl zde, v bodě zlomu. Obklopen přáteli, v přítomnosti nepřátel.

"Harry, slyšíš mne?" vstoupil do mladíkovy mysli a doufal, že bude chlapec dostatečně silný, aby zvládl vykonat to, oč se ho chystal požádat.

"Pane profesore? Ano, myslím, že vás slyším celkem dobře. Děje se něco?"

"Jako první tě musím požádat, abys mi neodpovídal. Jen mě vyslechni. Tvé mlčení budu brát jako porozumění. Přeruš mne pouze v případě, že doopravdy nebudeš rozumět mému úkolu," odpovědí Brumbálovi bylo hrobové ticho.

"Výborně chlapče. To, o co tě teď požádám, není spravedlivé. Vím, že jsem toho po tobě už v minulosti chtěl příliš, ale bohužel to jinak nejde. Dnes budeš muset zabít Pána Zla. A obávám se, že ti nebudu moci poskytnout svou pomoc," Brumbál zaslechl lehké zalapání po dechu a bylo mu jasné, že Harry jeho zprávu obdržel.