The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓋⒾ. - "Invaders" & deal...

ℋey ℒoves!

Po týdnu jsem zpět s další částí! Myslím, že takhle to budu dodržovat. Jedna část 'Géčka' za týden. Docela mi to vyhovuje. Dneska jsem se držela standartní délky okolo 2300 slov. Což je dobré. :D Jinak jsem vám chtěla ještě něco povědět. Týká se to mého zdravotního stavu. Mám jakési onemocnění štítné žlázy a doktor před půl rokem vynesl verdikt, že se mi to zhoršilo a že mám možná 'raka'. Byla jsem dost v šoku, ale časem jsem na to zapomněla... Jenže posledních pár týdnů to bylo ještě horší a myslím, že právě to zapříčinilo sníženou kvalitu částí. Za to se omlouvám. Ovšem! V pátek jsem byla na dalším vyšetření a ten kripl doktorskej mi oznámil, že šlo o planý poplach. No já jsem myslela, že to tam se mnou švihne. Nechtěla jsem vám sem tohle psát, ale nemohla jsem si pomoct. Ani nevíte, jak jsem teď happy jak dva grepy. :'DD Jsem zdravá jako rybička, teda aspoň to říkal ten doktor. Mno, jinak na boku --> máte jednu z mých nejoblíbenějších písniček. Nečekaně. :P Tak já přestanu žvástat nesmysly a popřeju vám příjemné počtení.

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

V tělocvičně (flashback)...

Luke's Point Of View

Neustále dokola jsem si v duchu přeříkával popis cesty do tělocvičny v suterénu. Jakmile jsem opustil svůj pokoj, mé nohy mě donesly ke schodišti, které jsem spěšně seběhl. S sebou jsem měl jen osušku, abych si mohl otřít pot a potom taky tejpovací pásku na zápěstí. Nic jiného jsem nepokládal za nezbytné. A ještě oblečení, samozřejmě (pozn.- milý Lucasi, u tebe by nás už ani nepřekvapilo, kdybys šel naostro :'DDD). Nepatrně jsem zrychlil krok, když jsem zaslechl nějaké kroky. Mohl to být v podstatě kdokoliv, ale po včerejším incidentu s Bastiansenem jsem fakt neměl potřebu se s ním setkat. To by tu musel být Ash, jenž by ho zcela jistě zase odpálkoval nějakou užitečnou radou do života (pozn.- 'vyhul si' = rada do ŽIVOTA k nezaplacení... :D). Asi se budu muset nějaké stírací fráze nacvičit před zrcadlem. Protože jak už se tak znám, buď bych ze sebe nevydal jedinou hlásku, na místě se podělal, anebo se hystericky rozesmál (pozn.- jako právě já :'DD). Ani jedna z možností mi nepříjde zcela adekvátní. Co se takových situací, jako například nečekaného setkání s Bastiansenem, týče.

„Jasně... Schody dolů.“ Zamumlal jsem si pro sebe a hned, co jsem stanul na 'rozcestí', přehrál si Audreyiny instrukce. „Takže teď doleva.“ Ujistil jsem sám sebe a i když mě přepadalo strašné nutkání zamířit doprava a zjistit, co se tam ukrývá tak tajného, neudělal jsem to. Zaprvé mi do toho nic není a zadruhé mi to Audrey jasně zakázala. A já jsem tady ten, kdo musí poslouchat. Vydal jsem se tedy doleva, přičemž netrvalo dlouho a já zahlédl odlesk prosklených dveří. Nebudu lhát - právě tělocvična mě zaujala snad ze všech místností v téhle vile nejvíc. Její vybavení, nespočet možností, jak zabít pár hodin času a přitom eventuálně nabýt svalstvo. Jedním slovem nádhera. 

Nejprve jsem se podíval, jestli je někdo uvnitř. Mohlo tam být tak deset lidí. Naštěstí mezi nimi nebyl Bastiansen. S jemným zatlačením se dveře odlepily ze své původní pozice a já vspoupil dovnitř. Do nosu mě okamžitě udeřil silný odér potu smíchaný s vůní nejspíš antiperspirantů (pozn.- budeme dělat, že jsem si nemusela googlit, jak se to píše... no, já osobně tomu říkám postřik, takže... :'DDD). Ale byl jsem na to zvyklý, takže mi nedělalo problém se přizpůsobit. Ovšem na zdejší atmosféru opravdu navyklý nejsem. Možná proto, že tu cvičím poprvé. Určitě kdekdo zná takovou tu klasickou náladu panující snad v každé posilovně. Každý si hledí svého a když už, tak se chová přátelsky. Jenže tady... Každý si vás hned měří opovrhovačným pohledem, který značí, že jste svým příchodem přilily olej do už tak docela napjatého prostředí. Z prvního pohledu se zdálo, že tady každý s každým jedná mírně řečeno odměřeně, odtažitě a především ostražitě. Co jsem taky mohl čekat, když tady všichni dělají pro někoho jiného a jak to tak vypadá, některým individuím to přímo vře v hlavě a kromě vrhání zlostných pohledů na 'nepřítele' jim zřejmě nezbývá moc k tomu, aby se na ně vrhli a chladnokravně svým sokům urvali hlavu. Jak milé. Ty si asi pozváním na čajíček o páté a roztomilými ďolíčky nezískám. Že ne (pozn.- to by musel být aspoň jeden z nich přiteplený... a to v takové společnosti nehrozí :D)?