The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⒾⒾ. - Unexpected phone call...

ℋey ℒoves!

Po fakt nechutně dlouhé době se hlásím s další částí. Heh, protože celý víkend jsem vás spamovala s částmi Cut. A na 'Géčko' (pozn.- mám na mysli Guardiana, samozřejmě... :'D) jsem se totálně vysrala. Takže tak. Jinak se nám do děje zapojí nová postava! Hah, schválně, jestli uhádnete, kdo to je, aniž by jste jely ke konci a přečetly si to. :'DD Bude hrát docela dost zásadní roli, takže ho prosím neposílejte v prdel... :D OMG, držte mi zítra všichni povinně palce! Jdu totiž na olympiádu z Angličtiny. To bude zase trapas... Anyways, na boku --> máte písničku od Elly, s níž jsem in lááf rajt nau... xD Takže... Abych to neprotahovala, popřeju vám příjemné počtení a jdu to sesmolit... :P

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

Přece nechceš, aby se tvé milované negřici Rosie něco stalo... Nebo budeš zlobivý kluk a obětuješ jí?“ Jakmile dořekl poslední slova jeho monologu, zastavilo se mi srdce. Cože? Rose? Proboha... „Jak víš o Rose? Co jsi jí udělal? Jo a jen tak mimochodem, ještě jednou jí nazveš negřicí, zlámu ti vaz...“ Mrkl jsem na něj a zašklebil jsem se, jak jen to šlo. „No prosímtě... Budeš bulet? Je naživu.“ Dost se mi ulevilo. Bylo mi ale jasný, že v tom bude háček. „Ale...“ Bingo! Jako bych to nečekal. „Její život je jen a jen ve tvých rukách...“ Ne, nezdá se mi to. Právě mi dal ultimátum. Pravda nebo život Rose.

Byl jsem v šoku. Před týdnem jsme si volali. Smáli se. A teď? Je někde zavřená, možná má i roubík a ovládá jí beznaděj. Čeká na záchranu. Čeká na mě! Ale jak mám pomoci firmě a přitom nepřijít o Rose? Kurva jak?! Jeho ledové oči barvy ocelové modře sršely nevídanou dávkou sebevědomí. Byl jsem nahraný. Obličej měl skřivený do jakéhosi úšklebku. Bylo mi jedno, že jsem byl nyní průhledný jako sklo a Bastiansen si celkem komfortně četl všechny mé myšlenky. Proto ten výraz. Věděl, že se mi z centrály zvané také mozek, nedostávalo žádné pomoci. Třeba jen v podobě pádného argumentu. Měl jsem krátký rukáv, takže jsem nemohl skrývat žádná esa. I když je to jen metafora vymyšlená hloupými opilci, kteří seděli v zakouřeném pajzlu u dřevěného stolu a jednoho dne si řekli, že chtějí být slavní. Zkrátka hráči pokru. Teda taková je alespoň má představa o vzniku téhle hlouposti. A jen tak mimochodem. Metafory jsou na hovno...

Tolikrát jsem se mu dokázal postavit, přičemž jsem za to málem zaplatil životem. Byl jsem drzý a má neotřelost ho hodněkrát úplně odzbrojila. Nyní jsem stál jako přimražený a zásobník se vším logickým myšlením se vyprázdnil do toho nejtemnějšího zákoutí mysli. Nejhorší na tom ovšem bylo, že i kdyby byla v tom pomyslném zásobníku ještě alespoň jedna poslední kulka, bylo by mi to k ničemu. Možná, že o tom nevím. Možná, že tam ta kulka je. Ale jak mám bojovat s jedním posraným nábojem v jedný stejně posraný poloautomatice proti celému arzenálu Kalashnikovů? Bože... To už vážně cokoliv přirovnávám ke zbraním? Co se to se mnou kruci děje? 

„Teď mě tak napadá... Už ta květinka tam na zahradě ví, co jsi zač? Víš, nebaví mě si hrát na tvého kamaráda.“ Probudil mě z mých myšlenek Bastiansen a oblízl si spodní ret. „Neřekl jsem ti snad dost srozumitelně, aby ses držel od Audrey dál?!“ Prskl jsem mu do ksichtu a přimhouřil oči. „Dej si laskavě pohov, chlapečku.“ Otřel si obličej a zamračil se. Jeho oči ještě více zesvětlaly. Viděl jsem téměř jen bělmo a panenky. „Vím, že jsi schopný programátor a s elektronikou umíš. Kdybys slyšel Daltona, jak o tobě vždycky básnil, jak neočekával, že v šestnácti dokážeš zmást všechny kontrolní zařízení celníků a jak je jeho Lukísek úžasňoučkej (pozn.- a teď si představte, že tohle říká namakanej drsňák a drží si vážnou tvář... No moc, co to zase píšu? :'DDD). Jeden z důvodů, proč ho Helga s mou pomocí popravila. Jeho nechutná držka, ze které se linuly ty největší sračky. Ano Helgo, dobrá práce.“ Celou dobu promlouval ke své AK-74. „A co s tím?... Copak? Potřebuješ snad opravit svýho Aligátora (pozn.- doprdele, hlavně žádný dvojsmysly... xD)?“ Setřel jsem ho a aniž bych to plánoval, posměšek se vydral z mých úst. Zarazil se a já se v duchu zaradoval.