The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍⓋ. - The scar |part 1|...

Konečně jsem po dvou měsících zpět! Párty!!! Nebudu vám nalhávat, že za mojí extra dlouhou neaktivitu může stres po přijímačkách a pak taky to, jak se na mě učitelé s testy, referáty a bla bla poslední dobou slétávali jak supy. I když to nějakou tu roli hraje. Trochu více jsem se o mé neaktivitě rozkecala na konci... A co se týče těch přijímaček... Double párty! S hrdo-úchylným (???) výrazem oznamuji, že jsem byla přijata na obě školy, přičemž jsem se rozhodla pro gympl, kde jsem skončila druhá ze 120. OMG!!! :O 118 lidí mělo pravděpodobně úplné zatmění mozku. :D Ehm... Na WP zkrátka nebyl čas. Když se nad tím zamyslím, možná je to tak dobře. Protože... Co já jsem měla poslední týdny za dirty mind, to jste ještě neviděli. Fakt, že jsem psala dvě seminárky, mi moc nepomáhal. Eh, znáte toho pornoherce Vencu Havla, ne? :D Každopádně jsem se nakonec k psaní dokopala, takže nečekejte, že část bude ultra kvalitní. Musím se do toho zase nějak dostat.
Anywaaaaays... Here we go!

Nahoře or wherever: Můj nejnovější objev. ♥

| Enjoy! ♥ |

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪  

„My dva jsme jako sovy. Noční rozhovory jsou naše."

„A nemůžeme být radši tučňáci?"

„Jen pokud jsou tučňáci noční ptáci."

„Achjo..."

Vím, že bych se v tom už neměla zbytečně vrtat, přece jenom nechci Lucase opět nějak naštvat, ale má tvrdohlavá palice (geny mých rodičů se zde nezapřou) podává jasné rozkazy, kterým bych nejspíše i zasalutovala, kdybych to nutkání silou vůle nepotlačila a neudržela si svou co možná nejneutrálnější tvář. Zhluboka se nadechnu a pěsti zatnu tak silně, že cítím, jak se mi nehty pomalu zarývají do kůže. Netuším, proč jsem kčertu tak nervózní... Vlastně, odpověď je zdá se jednodušší než se zdá: Lucas je v podstatě jeden velký granát s vysoce citlivou rozbuškou - stačí jeden nepromyšlený nebo špatný pohyb a čelíte vlně čirého zla. A troufám si tvrdit, že by obyvatelé tohoto domu nebyli zrovna šťastní, kdyby byli v půl druhé v noci probuzeni dalším z hysterických výbuchů z nekonečného Hemmingsovo repertoáru. Ach, kéž bych teď mohla s klidným srdcem říct, že přeháním...

Pro jistotu se ještě jednou nadechnu - opravdu nechci nic zkazit - a spustím.

„Hele, mohl bys mi prosím vysvětlit, proč ses choval tak hnusně?" nepodaří se mi zakrýt samolibý úšklebek. A to jsem se tak setsakramentsky snažila. „Nechoval," odbyde mě. „Aha, takže si předpokládám nepamatuješ nic z toho, co se stalo včera... Ta tvoje scénka před Matthewem - to bylo co? Nevypadalo to totiž jako přátelská konfrontace. A dovol mi ti připomenout to, jak jsi pak jako malý uražený spratek utekl a zabouchl se do pokoje. Kdyby tě odtud nevyhnal hlad, někdo by ty dveře musel vypáčit a splasknout ti ty tvoje nafouknuté tváře. Fakt tě nechápu!" chci se udržet na uzdě, ale uvnitř mě se nahromadí doteď tolik potlačovaný vztek a odpor, že se rozohním, načež unaveně vydechnu a snažím se narychlo uspořádat rozvířené myšlenky. Je mi jasné, že vidina klidné konverzace se společně s ukončením mého monologu rozplynula jako pára nad hrncem. Přesto se cítím o poznání lépe. 

Otevře pusu, ale zase jí zavře, aniž by z ní vyšla byť hláska. „Copak? Čekal jsi, že se teď radši poběžím schoulit do rohu a ani neceknu? Jo, mýlil ses... Už mám těch tvých opovrhovačných ksichtů a ochranitelských pudů tak akorát dost. Vážně si myslíš, že musíš vždycky všechno vědět a kontrolovat každý můj krok? Že když nebudeš s nějakým mým rozhodnutím spokojený, tak se ho poslušně vzdám a přiběhnu k tobě jako pejsek? Že když jsi mi jako blesk z čistého nebe vtrhl do života, tak se vzdám všech, kteří v něm měli nějaké místo už dávno před tebou? Že najednou všechny zazdím a budu navždy jen tvá? Nebo co, sakra?! Aby bylo jasno, nemám zapotřebí ti hlásit, co dělám a s kým se kdy stýkám. Nic ti do toho není! Samozřejmě plně akceptuji tvojí povinnost vůči mně, ale to, že se občas chováš jako kretén, ne (pozn.- no, Aud se toho teda slušně nebála...)!" vybuchnu a prudce vyskočím na nohy.