The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍⒾⒾ. - Forget about US, Lou...

ℋey ℒoves!

Jsem zpět! A se mnou část, která ve mně vyvolává smíšené pocity. Mno... Co dodat. Snad jenom to, že je kompletně psaná na mobilu. Obětovala jsem kvůli tomu hodiny Matematiky, Fyziky až přes Němčinu a Češtinu. A když už jsem u té Češtiny, tahle část se stala podmětem mojí slohové práce. Takže to bude zábava. Popravdě už se tý pětky nemůžu dočkat. :'DD Jinak učitelé se nejspíše spřáhli s těmi zabijáky ze SCIO a rozhodli se mi udělat z života peklo. Thanks for ruining my life, you idiots. Vážně... Ještě jedna rovnice a praskne mi hlava. Ugh. Okay, už mlčím.

Nahoře: Prostě jsem jela po seznamu mých oblíbených písniček. Nějaké zvláštní odůvodnění nemám.

|Příjemné počtení...|

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

„Ježiši, lidi... Mějte trochu soudnosti a zamkněte si!..." Ozval se za námi smíchem nakřáplý hlas Ashtona. „Á...ha. Takže soudím, že tady to skončí koupí nový postele. Je mě to jasný." Ještě chvíli se chechtal stylem bláznivé školačky se ztřeštěnými hormony (pozn.- tak a u Ashe už mě nemá co překvapit... xD) a s prásknutím dveří se vypařil jako pára nad hrncem.

Jejda.

Přísahám, že se v nejbližších vteřinách nejspíše propadnu studem do země. A to tak, že hodně hluboko (pozn.- ty dvojsmysly už mě začínají srát... :'D). Zatímco se mi do tváří hrnuly litry krve, Luke byl zcela v pohodě. Naopak dělal, jako by nás právě nevyrušil jeho bratr a pokračoval ve své ,rozdělané práci'. „Děje se něco?" Odtahl se, když si všiml, že jsem přestala jakkoliv spolupracovat a vrátila se do reality. Vlády nad mou maličkostí se od tohoto okamžiku ujala ta nezkušená Audrey, nikoliv ta... řekněme roztoužená.

Po bůhví jak dlouhé době jsem otevřela oči a posbírala poslední zbytky již téměř ztracené hrdosti na to, abych vzhlédla a podívala se Lukovi do obličeje. Neodhodlaná promluvit jsem si ji prohlížela s takovou pečlivostí, jako by se měla z nějakého důvodu za těch pár minut změnit k nepoznání. Nic takového se samozřejmě nestalo. Byl to pořád ten samý Luke. Jen s tím rozdílem, že jeho rty byly extrémně napuchlé vlivem... uh, tření. A ze spodního mu tekla krev. Asi jsem se nachala trochu unést. Nehledě na to, jak teď musím vypadat já.

Ups.

„Víš... Tvůj bratr. Ashton. Eh, no... Já..." Vylezlo ze mě jak z chlupaté deky. Panebože, takhle rozhozená jsem ještě nikdy nebyla. Ale s ním to ani nehlo. Pokud ovšem nepočítám jeho nadzvihnuté obočí. A taky to, že jeho stisk na mých rukách - ty byly stále přišpendlené u zdi - nabral na intenzitě. „Ash co?" Páčil ze mě. Ten nahrublý tón si mohl odpustit. A proč ho vlastně použil? „Vtrhl sem. Když my..." Odkašlala jsem si a zaznamenala, že jeho čelisti se mírně uvolnily. „Uh, opravdu? Vůbec jsem ho nezaregistroval. Měl jsem totiž na starosti něco příjemnějšího než mého adolescentního bratra." Pronesl chlípně. „A ty zjevně taky." Poznamenal a uvolnil jednu ruku, aby si setřel kapku krve, jež mu stékala po bradě. „Promiň." Myslím, že to už jsem byla ruda až za ušima. Já mu ublížila. „Pojď, ošetřím ti to." Vytrhla jsem se z jeho sevření. „Nic to není." Chytil mi zápěstí. „Prosím, teče ti krev." Naléhala jsem. Musím to udělat, abych se zbavila jakéhosi pocitu viny. I když řekl, že je v pořádku. Není. Nebo možná je, ale co se týče krve, mám své pádné důvody, proč ji nesnášet. Nebo lépe... Mít na ní špatné vzpomínky. To je na dlouhé povídání...

„Jsi v pohodě? Najednou jsi úplně zbledla." Strachoval se. „Neboj. Všechno je fajn. A teď pojď. Nechci, abys mi tu vykrvácel." Pousmála jsem se a chytla ho za ruku, přičemž se moje prsty - jak už bylo zvykem - propletly s těmi jeho. Tedy spíše jeho prsty doslova pohltily ty mé. Ale to je fuk.