The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⒾⓋ. - Dad? You're the reason...

ℋey ℒoves!

Hlásím se s novou částí! Po třech dnech. Rekord! :'DD Tak jak dopadlo vysvědčení? U mě teda nic moc. Čekala jsem, že dopadnu lépe, ale na druhou stranu si říkám, že tři dvojky jsou docela dobré. Mno... Abych se vyjádřila k části... Vrátila jsem se do tak trochu seriózních kolejí, takže nečekejte moc mých ''úžasnoskvoucích'' poznámek. Budu se to ale snažit napravit. Sranda musí být, ne? :P Na boku --> máte písničku, do které jsem absolutně zamilovaná a nyní je, hned po I Can't Remember, samozřejmě, mojí nejoblíbenější písničkou. Tak to je vše pro INFO. Přeju vám příjemné počtení a jdu spát... :'DDD

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

„Tak už mi konečně řekni, kam jsi se tenkrát poděl..."

„Postřelil mě..."

„Ježiši, kdo?!"

„Krvavý Dráp..."

„Cože?! Bastiansen?" Vyjekl a já mu rychle přiložil ruku na pusu. „Víc nahlas by to nešlo? On je tady, chápeš?" Zašeptal jsem a on zalapal po dechu. „Jak jako tady? Jako tady? Já ho nevidim." Začal se ohlížet, přičemž já se plácnul po čele. „Idiote. Ne tady. Ale někde na tomhle pozemku." Vysvětlil jsem a on se zamračil. „Takže ty pracuješ s Bastiansenem? Vždyť jsi ho vždycky nenáviděl." Podivil se a já zakroutil hlavou. „Ne, já pracuju pro Evanse a on pro jakéhosi Rowinskiho." Divoce jsem gestikuloval rukama a on přikyvoval, jakože tomu rozumí. Jedno mi ale bylo jasné. Nerozumí tomu. Ani omylem. „Jsem do toho úplně zamotaný. Nesnášim to. Je to jako když se ti přilepí žvýkačka do vlasů a ty jí nedokážeš vymotat (pozn.- jo, to známe... to vysvětluje, proč jsem byla v mládí tolikrát oholená... mám na mysli vlasy, samozřejmě... :'DDD)." Jako bych to snad netušil. Ash je chytrý, hodně chytrý, ale má holt trochu delší vedení. „Povím ti, co přesně se tehdy stalo. A kde jsem celý ten rok byl. Všechno pěkně postupně. Snad to konečně pochopíš." Promluvil jsem hodně pomalu a srozumitelně. „Posírám-... Uh, teda chci říct poslouchám (pozn.- statečný přebrept, Ashi... :'D)." Trochu se začervenal a já se snažil zakrýt pusu před výbuchem smíchu. Hlavně nenápadně. Zhluboka jsem se nadechl a začal vyprávět...

Aud's Point Of View

Stála jsem na tom samém místě jako opařená ještě přinejmenším pět minut. Stále dokola jsem si v hlavě přehrávala tenhle okamžik. A společně s ním i všechny ostatní. Je divné, když i přes všechny polibky jsem brala Luka spíše jako bratra? Já nevím... Jistě, že to, co se mezi námi stalo se nedalo považovat za pomyslnou ''sourozeneckou lásku''. To určitě ne. Zároveň jsem pro to ale nenacházela žádné jiné pojmenování. Možná je to prostě věc naprosto přirozená pro lidský druh. Oné 'věci' se říká přitažlivost mezi opačnými pohlavími. Jak prosté a přesto tolik komplikované. Jenže tohle všechno skončí. Až se vrátí táta...

Ne, nad tímhle jsem nechtěla přemýšlet. Rozhodně ne teď. Slzy se mi rozkutálely po tvářích a vsakovaly se do osušky, jíž jsem měla okolo sebe omotanou. Nejsem si zcela jistá, jestli brečím víc kvůli tátovi a nebo Lukovi. Zatraceně. Poprvé za ty dva měsíce jsem doufala, že sem teď nepříjde. Takhle mě tady vidět, nevím, co by si asi tak pomyslel. Asi, že jsem nějaká zamindrákovaná husička. Je mi to jasné. Došla jsem si pro telefon a křečovitě ho sevřela v ruce. Bylo to, jako když se dotknete zdroje elektrického proudu, od něhož se vlivem křeče nedokážete odtrhnout. Moje mysl chtěla vytočit tátovo číslo, chtěla slyšet jeho hlas, i když by mohl být zlomený. A on by stoprocentně byl. Jenže se objevil jeden zásadní problém. Mé tělo nechtělo spolupracovat. Jak tak nad tím přemýšlím, nedokážu si vůbec představit, jaká muka musí táta a vlastně i máma prožívat. Když převzal po smrti mého dědečka Evans Industries, netrvalo dlouho a vybudoval si k ní velmi silný a hluboký vztah, jemuž rozuměl jen a jen on. Tahle firma pro něj je a vždy byla jako druhé dítě. A co dělá otec, když mu hrozí, že o dítě příjde? Bojuje za něj.  Ale co když mě nebude chtít slyšet? Měla bych ho takhle obtěžovat, když má svých starostí nad hlavu? Nejsem si jistá, ale...