The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⒾⒾⒾ. - Farewell

ℋeyaaa ℒoves!

Nakonec přidávám další část teď, ve čtyři hodiny ráno. Napsala jsem ho v posteli asi za půl hodiny na mobilu, takže je krátký a navíc tahle část celkové není o ničem. Zrovna jsem se totiž vrátila z turbo večera Hobita v kině. Jsem teda extrémně unavená, ale co bych pro Vás neudělala, že? A to mám ještě přežít osm hodin ve škole. No...Tak to bude určitě zábava. Část věnuju Míše, protože její komentář u minulé části mě dorazil. A dobrém slova smyslu. Nebudu se tady moc vykecávat, protože nutně potřebuju alespoň hodinu spánku... :OOO <3 

Po chvíli váhání jsem k němu napřáhla pravou ruku, kterou z jemným úsměvem přijal. Když jsem ucítila stisk jeho ruky, všemi kostmi v těle mi projela husí kůže. Bylo to zvláštní, ale dál jsem se tím nezabývala. Také jsem si všimla, že na to, jaké má povolání, má celkem hebké ruce. A kolik mu vlastně je? O moc starší než já určitě nebude. Můj odhad je tak dvacet let. Ne víc. Což je další divná věc. Přecejenom ve dvaceti dělat pro jednoho z nejzámožnějších a nejmocnějších mužů v Austrálii? To se mi zdálo víc než podezřelé. Jak se vůbec k tomuhle povolání dostal?

Takové otázky se mi nashromáždily v hlavě jako roj včel. A nejsem si úplně jistá, jestli na ně chci znát odpověď. Zvědavá samozřejmě jsem, ale pravda by nemusela být moc hezká. A... A nebo je to prostě kluk, který žije ''normální'' život a svou práci bere naprosto vážně. Zkrátka normální bodyguard jako každý jiný. Připravený položit svůj život, aby ochránil někoho druhého. Asi to tak opravdu bude. A já a moje fantazie tady vymýšlí ty nejhorší scénáře. Jako vždy...

„Halóóó, Země volá Audrey!“ Táta mi mával rukou před obličejem. Do háje, už zase ta moje nepozornost. A opět před tátou. Ten mě zabije. Sakra!

„Já-... Já-... Promiň.“ Pohled jsem sklonila ke svým botám. „Máš štěstí, že máme zpoždění a chvátáme.“ Zakřenil se na mě a odběhl z obýváku. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že stále, ale nyní doslova drtím Lucasovo ruku a tak jsem bleskově stisk povolila a ruku nechala volně spadnout podél vlastního těla. „Já se omlouvám. Jsem prostě přemýšlivý typ člověka. Doufám, že jsem ti tu ruku nezmrzačila. To by byl vážně pech.“ Vychrlila jsem že sebe dneska už asi pátou omluvu a pozorovala, jak si svou pravou ruku mne. „Nebojte, jsem na to zvyklý. Teda ne přesně na tohle, ale chápete ne? Už jsem za svou dosavadní kariéru zažil větší bolest.“ Odpověděl a ležérně si zastrčil ruce do kapes u kalhot.

„Uh, fajn. Jo a tykej mi. Připadá mi divný někomu, kdo vypadá na podobný věk jako já, vykat.“ Navrhla jsem a doufala, že mou nabídku na týkání přijme, protože by to jinak bylo jako vykat sourozenci. „Dobře. Tak teda...Luke. Prosím říkej mi tak, protože nemám úplně v lásce oslovení Lucas.“ Znovu ke mně natáhl ruku a já jí, upozorňuji, že tentokrát opatrně, přijala. „Audrey...Na druhý pokus si už dávám pozor.“ Podotkla jsem a trochu s ní potřásla. Na tváři se mu rozlil malý úsměv a na jeho tváře se v ten samý okamžik probojovaly dva ďolíčky. Nejsem si jistá, čemu se usmíval. Zda oným důvodem byla má neohrabanost, nepozornost, nebo byl jednoduše rád, že si tykáme. Já fakt nevím...

„Slečno Audrey, máte se jít rozloučit s rodiči.“ Opět se z haly vynořila hlava Luisy. Ale tentokrát držela v ruce motyčku (lol, nejdřív jsem chtěla napsat štětku od záchodu xD). „Dobrá... Hned jsem tam.“ Jen kývla a vypařila se.

Luisa zastává funkci služebné a chůvy v naší rodině už pěknou řádku let. To ona mě odmalička vychovávala a právě ona mě učila. Přiznávám, že to se mnou neměla lehké, protože jsem byla, jak se říká, rozmazlený fracek z bohaté rodiny. Chtěla jsem si pořád dělat, co jsem chtěla a nikdy jsem nepostřehla, jak se se mnou musela trápit. Co jí způsobuju jsem si uvědomila až tak ve čtrnácti letech. A teď bych jí chtěla všechno oplatit. Ale nevím jak.

„Počkej tu. Hned jsem zpátky.“ Řekla jsem po chvíli jednoduše a rozešla se, nebo spíše cupitala směrem k hale.

Netrvalo to moc dlouho, protože hala je hned vedle obýváku. Což pro mě v tu chvíli představovalo značnou výhodu. Nebo spíše pro mé chodila, které se doslova mačkaly v těch lodičkách, které vyrobil sám ďábel. Ďábel jménem Prada.

U vchodových dveří už stál táta s mámou, která mu upravovala límeček u saka. Trochu jsem si odkašlala, abych na sebe strhla pozornost.

Pár dalšími kroky jsem se k nim přiblížila, znovu si odkašlala a přeříkala slovo od slova frázi, jež používám pokaždé, když někam rodiče odjíždí. A to se děje téměř každý den, takže bych tu větu mohla říct, i kdyby jste mě vzbudily o půlnoci. „Mějte se. A hlavně dobře doleťte.“ Zamumlala jsem a stalo se to, co pokaždé. Oba ke mně přišli a natiskli mě k sobě. Tyhle chvíle, kdy jsem byla uvězněná v jejich objetí jsou vždycky hrozně hezké. Na moment jim pokaždé odpouštím, že mě tady na celé týdny nechávají samotnou. Pokud teda nepočítám všechny ty bodyguardy, kteří se toulají po tomhle pozemku. A taky Luisu...

Po pár minutách jsme se od sebe oddělili a táta už se otáčel k odchodu, když jsem ještě rychle vyhrkla. „A něco mi přivezte!“ Odpověděl jednoduše úsměvem a vyšel ze dveří. Rodiče o tom neví, ale každý suvenýr, který mi přivezli že svých pracovních cest, jsem vždy tajné předala právě Luise, které jsem nemluvila, že to koupili pro ní.

Z každého kousku, byť to byla sebemenší hloupost, měla ohromnou radost. Měla by se dovědět pravdu o tom, že na služebnictvo jako takové, rodiče úplně kašlou. Ale na druhou stranu ji nechci ztratit, protože je to žena s velkým srdcem na právem místě a když nepočítám Dereka s Rogerem, kteří se mnou semtam prohodí nějaké to slovo, a samozřejmě Siri, jedině Luisa je ochotna se mnou řešit všechno. Jistě že má práva matka bude vždycky na prvním místě, ale Luisa se role matky zastává statečně.

Za pár sekund jsem spozorovala Dereka s Rogera, kteří se řítili tím samým směrem co táta a já si pomyslela, že jdou nejspíš pozdě. Abych se o mém tušení přesvědčila, nasadila jsem tázavý výraz, kterého si všiml Roger a přikývl. V očím měl paniku. Tak to se určitě dočká pořádného huláka od táty. Ajéje...

Když se dům vyprázdnil a já zůstala stát sama v té obří hale, povzdechla jsem si a už se chtěla vrátit za Lukem, ale ten mě předběhl. Stál opřený o zeď a jednou nohou poklepával o dřevěné parkety. I z té dálky asi šesti metrů jsem viděla, že se mu orosilo čelo. V tom obleku muselo být fakt vedro. „Nechceš se jít převléct? Vypadá to, že je ti opravdu horko.“ Projela jsem ho pohledem a ovála se, protože mě samotné bylo přímo nechutné vedro a to jsem na sobě měla jen šaty. „Um, máte-... teda vlastně máš pravdu. Jo a je mi trochu blbý se ptát zrovna tebe, ale nevíš, kde mám pokoj?“ Musel se cítit opravdu trapně, protože se začervenal a udělal jedno z nejvíc nervózních gest: Podrbal se na zátylku. „Promiň, to nevím. Tahle vila je tak obří, že se v ní sama občas ztrácím.“ Zkonstatovala jsem a nasadila omluvný pohled. „Aha, no nic. Půjdu ho najít sám. Pokud ti to teda nebude vadit.“

Mé mlčení pochopil jako souhlas a než jsem se stihla nadechnout, byl ten tam...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Ještě jednou se omlouvám za tuhle část, která ve mě vyvolává smíšené pocity. Na to, že jsem jí napsala za půl hodiny, na mobilu a ještě navíc ve čtyři ráno, je ucházející. Ale jinak mi tahle část přijde hrozně nudná a píšu tam samý bullshity... Svedu to na šílenou ospalost... Nebudu to nějak prodlužovat, protože už sotva šmidlám prstem po klávesnici. Hah... Takže Goodnight Loves. ILY <3

Don't forget to...
                       Have yourself a merry little Christmas Loves! 
                                 ...and also never EVER forget that...           
                               Áááj lůůf joouuu tu d můůn end bek!
                      Your AnnTheFrickinUnicorn (Pegacorn! xD) <3