The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⒾⒾⒾ. - Bad news...

Happy B-day, Cal!!! :D

ℋey ℒoves!

Konečně další část! OMG, překročila jsem rozsah 3300 slov! Hustý... Omlouvám se, ale prostě nemám moc času. Proč? Protože škola... -_- Ale jelikož se uzavírají známky, dlabu na to a budu se vám věnovat víc. Doufám... Fakt už nebudu nic slibovat. :'DD A jelikož má, jak jistě víte, Cal narozky, mám tu takovou menší párty. No, vlastně se koukám na jejich nejstarší videa a jedu tu bomby na jejich covery. Doprdele, jak rychle to utíká. Už je mu devatenáct, sakra! Nevím, brečím... Je to takový emotivní... Nemůžu si pomoct. Btw. ten obrázek na boku je 'fakink kjůůůt'... :'DDD A abych se vyjádřila k olympiádě z Angličtiny... Trapas jako hovado! xD Ty vole, za většího debila jsem snad ani být nemohla. Dělali jsme rozhovory a já byla s jednou holkou. Dostaly jsme téma škola. A co neřekne Klimešová jako první? What's your favourite OBJECT? Like whutt? O.o Celá třída výtlem a já, celá rudá, samozřejmě, si uvědomila, že jsem řekla OBJECT místo SUBJECT... /dělá největší facepalm historie/ :'DDDD Tak já už asi nechám těch mých výlivů emocí a jdu to sesmolit... Je jedna v noci, takže se moc nedivte... xD

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

„Ahoj, Ashi. Tady Luke, Luke Hemmings...“ Pronesl jsem jakože vážně, i když jsem jen stěží zadržoval blížící se záchvat smíchu. Neměl jsem pro něj důvod, ale svedl jsem to na nedostatek spánku. „Hmm-... Po-počkat, cože?! Jak jako Luke Hemmings? Nejsem žádnej duchař, jasný (pozn.- jo, Ash není žádná Jolanda! :'DDD)? Takže si ze mě nedělej prdel a radši vyklop, kdo jsi a proč mě otravuješ?! Chce se mi totiž spát! A měl by jsi chovat nějakou úctu, když mluvíš o mrtvých. Jako, jestli mi teď oznámíš, že jsi duch a voláš mi ze záhrobí, dám se na satanství (pozn.- myslel islám... jinak vás upozorňuju, že Ash se bude hodně přebreptávat... :D) nebo jak se tomu říká!“ Zaječel a já si leknutím odtrhl telefon od ucha. „Uklidni se! Hele, domluvíme se tak, že ti zavolám ráno a všechno ti pořádně vysvětlím.“ Pronesl jsem pomalu a zřetelně a ze sluchátka se ozvalo zavrčení. „A co když nechci, abys mi volal? Ty, který se vydáváš za mrtvolu...“ Vydechl a já bych mu nejradši dal pohlavek, aby se probral. A aby mi neříkal, že jsem mrtvej, sakra!

„Zavolám ráno. Promluvíme si.“ Řekl jsem pevným hlasem, jež nepřipouštěl žádné námitky. „Chceš snad provolat majlant? Nebude lepší se sejít?“ Znovu zvedl hlas a já si jen tak pro sebe přikývl. „Domluvíme se ráno.“ Zívl jsem a protřel si oči. „Kdyby to vyšlo, beru si bouchačku. Ať už jsi kdokoliv, nevěřím ti ani to, jak do toho zatracenýho sluchátka funíš, jasný? Ty-... Ty ektoplazmo!“ Zahudroval a hovor ohluchl. Zaražený z jeho oslovení jsem ještě pár sekund poté tiskl mobil k uchu. Já nejsem žádná ektoplazma! Ale nemám nejmenší právo se na něj zlobit. On je totiž jízdenka z těhle sraček. A navíc bych asi reagoval úplně stejně. Kdyby mě někdo v noci probudil a představil se jménem osoby, jež by měla být mrtvá, asi bych vraždil. Hodil jsem mobil někam vedle sebe a s hlasitým žuchnutím jsem dopadl zpět na záda. S daleko lepším pocitem jsem o pár minut později usnul...

*

„Luku?... Luku, vzbuď se, prosím!...“ Probudil mě jakýsi šramot a křiknutí nějaké osoby. Celý malátný jsem sebou trhl a než jsem se nadál, mozek mi udělil jasný rozkaz. Braň se. Jak mě naučily dva roky u Daltona, zbraň je nejlepším přítelem člověka. Takže jsem neváhal a vytáhl jí zpod polštáře. Jelikož jsem byl rozespalý, měl jsem zamlžený výhled. A byla tma, takže jsem stejně hovno viděl. Namířil jsem revolver na osobu zahalenou ve tmě a usilovně rozmrkával ospalost. „Panebože, Luku! To jsem já, Audrey!“ Vyjekla a já rychle zastrčil pistoli zase pod polštář. Moje ruka záhy zabloudila k vypínači lampičky na nočním stolku. Oslnilo mě naoranžovělé světlo a já se musel přemáhat, abych nezaklel. „Kriste, tohle už nedělej. Myslel jsem, že jsi-... Ale nic. Skoro jsem tě zastřelil. Co tu pro všechno na světě vyvádíš?“ Zachmuřil jsem se a přitáhl si k sobě peřinu. „Promiň, já nechtěla. Ale-... Ale bojím se...“ Pípla a moje obočí vylétlo vzhůru. „Co se stalo?!“ Zděsil jsem se. Celá se chvěla a třesoucí se rukou ukázala k oknu. Znovu jsem zvedl obočí a podíval se směrem, kterým ukazovala. Pršelo. Nechápal jsem, ale všechno mi seplo, když celý pokoj osvítil blesk.