The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓋⒾⒾⒾ. - Weird things happen...

ℋey ℒoves!

Po dvou dnech, opakuji DVOU dnech jsem zpět a se mnou další 'úžasnoskvoucí Géčko'! To je neuvěřitelné! :O Takhle část se mi nehorázně líbí. Opravdu jsem tu chytala nemalé výtlemy. Trochu zaspoiluju... Big daddy Evans udělá jedno strááášně kjůůůt gesto. Myslím, že tuhle postavu začínám mít ráda. Mno, samy uvidíte. Btw. na boku --> máte jednu klasiku od The Neighbourhood. Hah, líbí se mi to -HOOD-... :'DD Tak já už nechám zbytečných žvástů a popřeju vám příjemné počtení... :D

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

Luke's Poinf Of View

„A Lucasi?“ Zastavil mě. „Ano?“ Trhl jsem sebou a sice mi to dalo celkem dost zabrat, ale podíval jsem se mu přímo do očí. Ne kámo, ty neomdlíš! „Pak s tebou potřebuji promluvit. Tak mi nikam neutíkej.“ Abych zamaskoval náhlé podlomení kolen, rychle jsem se přesunul ke dveřím, které mě dokonale zakryly. Tedy aspoň spodní část těla, jež se hroutila jako domeček z karet. „Samozřejmě.“ Vyhrkl jsem a spěšně za sebou zavřel. Chvíli jsem tam jen tak stál a koukal do blba. Bože, nemůžu uvěřit, že se bojím chlápka, který je o hlavu menší než já. Možná je ale původcem téhle mé úzkosti moc, která z něj přímo sálá. Možná. Ani z Bastiansena nemám takový respekt. A to už je co říct. Stále jsem stál jako přimražený na tom samém místě. Zaslechl jsem smích pana Evanse a v tom ve mně hrklo. Uvědomil jsem si pravý význam jeho slov. Vždyť on si se mnou chce promluvit! U mě v pokoji... Nebo trefněji u mě ve chlévě (pozn.- a to jste ještě neviděly můj pokoj... :'DD). A slovo větrání... Hmm... Co to vlastně znamená? Prostě jsem se musel zachichotat. I když nevím, co je na tom příšerném bordelu k smíchu. To je tak, když služebná uklízí všude možně, jen ne tam, kde bych to potřeboval. Cítím křivdu. A nelíbí se mi to.

Radši už jsem na nic nečekal a rozběhl se chodbou. Musel jsem vypadat opravdu komicky, protože jsem doteď nebyl schopný nazout si ty zatracený boty. Ještě chyběl hysterický křik a magorské mávání rukama nad hlavou a byla by to perfektní scéna do americké psycho komedie. Když to tak vezmu, k hysterickému křiku mi moc nezbývalo. Se sípavými nádechy, jenž zapříčinil běh v kombinaci s krkem, který se zdál vyschlý jako somálská studna, jsem konečně dorazil do komnaty prince Prasoně (pozn.- bez komentáře... :'DDD), tedy mého ''velmi útulného toxického království''. Hned, co jsem spatřil tu hrůzu přede mnou, hlasité odfrknutí hrálo křoví mým vykuleným očím. Popravdě jsem se bál, abych v tomhle nepořádku nemusel pátrat ještě po svých bulvách. To by mi tak scházelo.

Technika nádech-výdech nezklamala a já se mohl o pár okamžiků později pustit do práce. „Takže... Nejdřív ponožky (pozn.- s prvotním 'ponorky' by ta věta asi nedávala úplně smysl... :D) a pak trička.“ Nadiktoval jsem sám sobě. „Počkat... Okno, Lucasi, napřed okno!“ Zamumlal jsem a otočil se o 180° doleva, ačkoliv jsem se děsil, jestli si nakonec opravdu nebudu muset odklidit cestu. Mávl jsem nad tím rukou a doslova se brodil haldou oblečení. „Do prdele!“ Zaklel jsem, když mojí pravou nohou projela ostrá bolest. Šlápl jsem na zip od mikiny. Shlédl jsem dolů a poukázal na něj ukazováčkem. „Sráči.“ Sykl jsem a vraždil ho pohledem. Asi jsem si fakt naivně myslel, že se v tu chvíli rozpadne na malé železné kousíčky. Doopravdy Hemmingsi? Vážně sis povídal sám se sebou a pak nadával a vyhrožoval ZIPU? Potřebuješ odbornou pomoc, cvoku! 

Díkybohu se mi podařilo probojovat k velkému oknu. Otevřel jsem ho dokořán a vychutnával si příval čerstvého vzduchu proudícího do místnosti. Venku bylo jako vždy krásně. Slastně jsem přivřel oči a nechal kyslík, aby zaujal místo oxidu uhličitého, jehož jsem se nadýchal po příchodu sem a za ty dvě minuty mi výpary stihli otupit mozek (pozn.- ty vole, ten jeho pokoj je úplnej Temelín... :'DD). „Kurva, nejsi žádnej Dalajláma, aby jsi tu meditoval! Radši koukej pohnout prdelí! Nechceš přece, aby big daddy Evans zjistil, jaký jsi ve skutečnosti prase!“ Okřikl mě můj vnitřní hlas. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a začal opět racionálně myslet. Zničehožnic jsem vystartoval a bleskurychle zvedal všechny ponožky. Přesně, jak jsem si to stanovil. Nakonec jsem vzal za přední lem trička, jež jsem měl zrovna na sobě, zdvyhl ho a co nejvíce natáhl před sebe, aby se toho do něj hodně vešlo. Zvolit jsem tedy metodu oblečení alias koše na prádlo, protože z rukou mi to neustále vypadávalo.