The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍⒾⓋ. - Hot Mattie=jealous Lukey...

Shout-out pro Terku, Peťu, Denču a Rozku, moje BFF! Proč? Protože můžu!

Jsem konečně zpět s extra dlouhou částí! Vážně mě to mrzí, ale přípravy na přijímačky vrcholí a s tím i moje nervy. Zřejmě se to projeví i na kvalitě části. Nejsem s ní dvakrát spokojená. A navíc mi tam chybí ASShík. :'O Jinak dneska se mi podařilo rozbít skleněnou lampičku... miskou. A tak si říkám - hm... střepy štěstí, to je dobrý znamení. Hah, žonglér ze mě ale nejspíš nebude. Okay, nejvyšší čas sklapnout.

Nahoře: Malum song, pochopíte.

|Enjoy ♥|

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

„Kurva, očividně nejsou tak stupidní. Doprdele. Ale na co si to tady hraje? Na Hitlera a jeho slavnou Enigmu? Bože..."

„Hah, přesně tohle mě taky napadlo." Jednoduše přitakal a přesunul se na 'svoje' místo v rohu místnosti. Tam, kde vždycky postávají s Calem. Když nad tím tak přemýšlím - proč tohle všechno vůbec Basinski (pozn.- eh, právě jsem shipovala 'zmrdjména'... like rly? :DD) dělá? V cestě za ovládnutím sydneyskéko podsvětí a celkově světového černého trhu jim stojí čtyři bezmocní idioti - moje ego právě skočilo z Empire State Building -, kteří jsou, jak se říká 'namydlení' už při nástupu problematiky přístupu do systému aneb jak se tam máme kurva doprdele dostat?! Nebo je nás víc než čtyři, a tak dělají taková opatření? Bojí se?

Na povrch najednou vyvřely milióny otázek. A já na žádnou z nich neznal odpověď. Připomíná mi to má školní léta na hodinách anglické literatury s profesorkou Smithovou. Na ní do smrti nezapomenu. Řídké mastné prošedivělé vlasy umotané do jakéhosi prapodivného drdolu, kostýmek ve značném stádiu rozkladu, dlouhé šlachovité prsty s nadpřirozeně dlouhými drápy nalakovanými vrcholně nevkusným růžovým lakem a celkový vzhled umocněný nepříjemným nasupeným výrazem. Ano, to je ona. Brrr... Už jen při vzpomínce na ní mám zimomrazky (pozn.- toš Lucasi, kurde... co to používáš za nářečí? :'DD) až na prdeli. Babizna jedna... Málem mě nenechala jít k maturitě. Nepřišlo jí totiž správné, aby někdo jako já, jenž se ze dne na den prostě vypařil a dle jejího názoru se roky někde ulejval a určitě začal fetovat a přidal se ke špatným lidem - v čemž měla částečně pravdu - a zničehonic jako největší king nakráčel před komisi, měl právo na důstojné ukončení střední školy.

A když jsem se po roce dohánění dvou propásnutých ročníků - v devatenácti letech; rok za mou původní třídou - dostavil do školy - právě k té maturitě -, při pohledu na mě jí spadla brada a odkutálela se až někam k mým nohám. Hah, slova, co mi tenkrát řekla tím jejím nepříjemně vysoko posazeným pisklavým hlasem, se mi vryla do paměti: „Hemmingsi... vypadáte jinak. Velice tvrdě (pozn.- ach, ty dvojsmysly :DDD), řekla bych. Ale pokud si myslíte, že na mě zapůsobíte velkými svaly, nechám vás vyjmenovat všechna Shakespearova díla. Do jednoho!..." Moc dobře si pamatovala, jak mě vystrašit.

„Ale je tu i světlejší stránka věci." Nadhodil Mike, čímž mě probral z tranzu a okamžitě si získal mojí plnou pozornost. Prudce jsem zamrkal. „Může to být nějak míň v hajzlu? Tak to mě zajímá. Poslouchám." Pokynul jsem mu zaujatě a svalil se zpět na zem. Moje optimistické já se okamžitě probudilo k životu a pištělo na všechny světové strany, že nás čeká konec jako z pohádky. Dobro vítězí nad zlem, happyend... Však to znáte. Jenže záhy na scénu přišlo realistické já, starší a evidentně rozumnější bratr toho optimistického a zasadilo mi tvrdou ránu přímo do obličeje. Okamžitě jsem se vrátil do reality. Jo, tady asi nebude stačit bohatá představivost a lusknutí prstů, aby se Rowinski s Bastiansenem a spol. vypařili z povrchu zemského. Sakra!