The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ Ⓧ. - Rose & Anonym...

PF 2015! <3

Wattmas - day 14

ℋey ℒoves!

Věnováno speciálně Ollie, protože je to ta nejvíc kjůůůt osoba na téhle planetě! <3

Oficiálně jsem překročila svůj rekord v počtu slov! Páni. Nikdy bych nevěřila, že bych mohla dát přes 2400 slov! :D Připadá mi to vážně neuvěřitelné, ale jsem za to ráda. Jinak jsem se rozhodla, že napíšu ještě pokračování minulé části, takže druhou část jako flashback. Psalo se mi to sice krapet hůř, než minulá část, ale jelikož jsem si něčím takovým, co se odehrává v téhle části, ve svém osobním životě prošla, psalo se mi to nakonec vcelku dobře. Chtěla bych se vám také omluvit, že včera jsem žádnou část nenapsala. Bylo mi hrozně špatně a celé odpoledne jsem byla mimo provoz. :O Dneska je mi trochu lépe a tak jsem sesmolila tohle. Na boku --> máte pro dnešek písničku, kterou jsem objevila včera a hrozně jsem si jí oblíbila. Tak já se vykecám zase až na konci a teď už vám popřeju jen příjemné a extrémně dlouhé počtení... :D

❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅

Flashback - part 2

Luke's Point Of View

Tma a hlasy, které jakoby přicházely z hodně velké dálky. Ale žádná bolest. Mé tělo bylo ochromené a já si začínal pomalinku vzpomínat, co se stalo. Ano, skladiště a dvě rány. Je Bastiansen mrtvý? Počkat a jsem mrtvý já? Pokud ne, tak jakto, že mě vůbec nic nebolí. A proč se nemůžu ani pohnout? Jestli nejsem mrtvý, tak proč se mi promítl celý život před očima? Takhle to přece bývá, ne? Snažil jsem se pohnout jakoukoliv částí těla, ale veškerá snaha byla marná. Připadal jsem si jako socha. Spal jsem. Přesto jsem si přišel příšerně unavený. Teda... Myslím, že jsem spal. Chtěl jsem otevřít oči, jenže má víčka vážila tak dvě tuny.

Najednou jsem cítil, že jsem se nedokázal nadechnout. Zkusil jsem to znovu. Jediné, čeho jsem dosáhl bylo to, že z plic mi uniklo další množství kyslíku. O nádech jsem se ještě párkrát pokusil. Pak mi ale došla síla a já měl takový pocit, že jestli to před chvíli ještě nebyl konec, tak teď už to konec byl. Definitivní...

*

Nobody's Point of View

„Zástava! Rychle přineste defibrilátor!“ Zaječela černoška středního věku (obrázek na boku -->). „Ale ten poslední si zabral doktor Jones!“ Namítla drobná zrzka. „To mě nezajímá! O tohohle kluka se starám celé čtyři měsíce. A nenechám ho umřít! Takže mi OKAMŽITĚ sežeňte ten zatracenej defibrilátor!“ Procedila skrz zuby a dál se věnovala chlapci ležícímu, bez  známek života, na ocelovém operačním stole. Zrzka někam odběhla a místo ní se přiřítilo asi šest dalších osob. Sestřiček a doktorů. Zrzka i ona černoška měly stejné úbory. Byly to sestřičky. Černoška vzala do ruky navlhčenou gázů a otřela blonďákovi čelo. „Musíš vydržet! Přece to teď nevzdáš! Celý život máš před sebou.“ Zašeptala takovou hlasitostí, aby to ''slyšel'' jen on. Za pár sekund přispěchala zrzka a v rukách svírala bílý kufřík. Defibrilátor. Černoška k ní přiběhla a kufřík jí vytrhla. Vrátila se ke stolu a na menším stolku kufřík rozložila.

„Nabijte na dvě stě!“ Zavelel doktor a zrzka jeho povel okamžitě splnila. „Nabito!“ Křikla a sledovala počínání černošky. Ta zatím natřela elektrody čirým gelem a přiložila je chlapci na hrudník. „Teď!“ Ozvala se černoška a zrzka stiskla červené tlačítko. Jeho tělo se otřáslo pod dávkou elektrického proudu, ovšem hned zase spadlo na stůl.

Už ho oživovali více jak minutu a tělem mu za tu dobu projelo více, než deset šoků. Žádný z nich ovšem nezabíral. Pár sestřiček už to dokonce vzdalo a opustilo sál. „Rose, nemá to cenu. Je po všem.“ Přišel k černošce muž v bílém plášti a chytil jí za zápěstí. Zrzka to slyšela a podívala se na hodiny. „Čas úmrtí: 3:15 (pozn.- vzpomněla jsem si na film 3:15 zemřeš, kde mimochodem hrála Chloë Grace Moretz).“ Natáhla se pro desky, aby to tam mohla zapsat, ale chladný pohled Rose jí zastavil. „Ne Dane, on není mrtvý! Dej mi ještě jeden pokus. Nahodím ho.“ Vychrlila ze sebe, protože nechtěla ztrácet drahocené vteřiny. „Poslední pokus.“ Vydechl doktor Dan a odstoupil od ní. „Jane, nabij na dvě stě dvacet.“ Poručila a znova přitiskla elektrody na to samé místo na jeho hrudi. Jane tak učinila a zcela ztichlým sálem se roznesl další zvuk vydaný defibrilátorem.

Když všechen rámus utichl, všichni přítomní se shromáždili okolo stolu a s pusou otevřenou dokořán čekali, jestli se něco bude dít. S každou další vteřinou bez odezvy se jí do očí hrnuly slzy plné smutku. Možná to bylo zvláštní, ale i když s ním nikdy nepromluvila, protože vlastně nedostala příležitost a ani nevěděla, jaký byl, brala ho jako vlastního syna. Od první chvíle, kdy se do nemocnice dostal, věděla, že to ale není špatný člověk. Jeho zjev byl sice docela děsivý, nebo spíše respekt vyvolávající. Ale každý den si k němu třeba jen sedla a přesto, že byl v kómatu, mu povídala různé historky, protože nechtěla, aby zůstal sám. Jeden z důvodů utvoření Rose jakéhosi pouta k Lucasovi bylo nejspíš to, že ona už syna ztratila. A aby toho nebylo málo, její syn se také jmenoval Lucas. A teď měla přijít už o druhého? To by jí zničilo.

Mohlo uběhnout tak deset vteřin, když se jeho hrudník zažal zběsile zvedat a Lucas, aniž by otevřel oči, zalapal po dechu. Slzy smutku v Rosiných očích se změnily na slzy štěstí. Z úst se jí vydal hlasitý vzlyk a měla co dělat, aby to s ní nešvihlo. Doktor Dan přišel k  Rose a s velikým úsměvem na tváři jí poplácal po rameni. „Dobrá práce.“ Dodal a mávnul rukou k ostatnímu personálu a ti hned věděli, co měli dělat. Kanylou mu do žíly vpustili jakousi tekutinu a jakmile se po pár vteřinách přestal třást, odvezli ho pryč. Rose si odfrkla a otřela si spocené čelo. „To bylo o fous.“ Zkonstatovala, ale nepřestávala se usmívat. 

Právě se vzepřela svému nadřízenému a tím někomu zachránila život...

Luke's Point Of View

„Lucas Hemmings, osmnáct let. Prodělal těžké vnitřní krvácení do dutiny břišní. Kulku jsme úspěšně vyjmuli. Měl štěstí, že to neschytal přímo do srdce. Prostřelenou levou plíci a žebro se nám podařilo zacelit. Před týdnem... Eh, zástava srdeční činnosti. Následná resuscitace. Nemělo by to mít žádný následek pro jeho normální život, ale bude potřebovat rehabilitaci. Té už se dopředu ujala zde sestra O'Connelová.“ Promluvil nějaký mužský hlas. Jak začal mluvit o mé plíci, začala mě bolet. „Kulku? Někdo ho postřelil? Neměli jsme to nahlásit na policii?“ Reagoval další hlas, tentokrát ženský. „Chtěli jsme, ale ten, kdo ho sem dopravil nám řekl, že to byla jen nehoda. Že si hrál a zapomněl si zajistit zbraň. Tak to nebudeme řešit. Je pojištěný, takže je v podstatě vše v pořádku.“ Odpověděl opět mužský hlas. „Ale co ten protržený ret a modřiny, které měl, když ho sem přivezli. A co rodina?“ Pokračovala ve výslechu, nyní s trochu razantnějším tónem, žena. „Ten muž řekl, že je to jeho strýc, ale hned jak vyplnil papíry o přijetí, přičemž vynechal pár kolonek, zmizel. A ty modřiny odůvodnil tím, že je to prý velký rváč.“ Cože? Můj strýc? To je kravina.

Když skončila ta nejspíše vizita, myslel jsem, že jsem v pokoji sám a tak jsem pomalu otevíral oči. Všechno to světlo byl pro mě šok. Musel jsem párkrát zamrkat, aby si oči zvykly. Pořád jsem se nemohl pohnout a ani jsem si nevzpomínal, co se stalo. Byl jsem ale rád, že jsem byl naživu. Nejprve jsem se podíval na sebe. Z rukou mi trčely různé hadičky a hrudník jsem měl obvávaný obvazem. Při prohlédnutí mého tetování na rameni jsem věděl, jaké si nechám udělat, až se odsud dostanu. Byl jsem mírně v sedu a tak jsem se rozhlédl i po místnosti. Pokoj byl vymalovaný světle žlutou barvou, která vlivem slunečního světla nabyla na intenzitě. Když jsem se podíval z okna, právě vycházelo. Na stěně byla malinká televize a pod ní byly dveře, hádám, že do koupelny. Jel jsem pohledem dál a zarazil jsem se při zahlédnutí osoby, jež seděla vedle mé postele.

„Jak ti je, Lucasi?“ Prolomila ticho tak čtyřicetiletá černoška. „Uh, dobře. Kdo jste?“ Zachraptěl jsem a zvednutým obočím jsem dal najevo, že vyžaduju odpověď. „Rose, vrchní sestra. Mám tě na starost.“ Usmála se a dala si za ucho pramen kučeravých havraních vlasů. „Aha... Co se stalo? Jak jsem se tu vzal?“ Pokračoval jsem ve výslechu. „No, nějaký muž tě doslova přitáhl sem na oddělení. Řekl, že je to tvůj strýc. Tvé údaje vyplnil, ale kolonku se svým jménem nechal prázdnou. A tak... Říkáme mu Anonym. Dostal tě sem jen tak tak. Stačily dvě minuty a vykrvácel bys nám tu. Měl si ohromné štěstí. Máš hod-...“ „Jak vypadal?“ Přerušil jsem jí, Rose. Zarazila se a zkameněla. „Eh... Vysoký, hnědé vlasy, hnědé oči. Měl na sobě... Myslím nějaké ušmudlané triko a monterky.“ Vzpomínala a koukala do stropu. Hemmingsovic klan jsou samí blonďáci s modrýma očima. To nebyl můj strejda. V hlavě jsem si projížděl databázi lidí a po chvilce jsem na to přišel. Musel nás v tom skladišti najít Charlie, náš technik. Ten byl vždycky umouněný a popisu odpovídal. Zachránil i Krvavého Drápa?...

*

Po měsíci a půl mě z nemocnice pustili do domácí péče, ale jelikož jsem neměl kam jít, tak mě Rose vzala k sobě. Rose byla hrozně milá paní a když neměla službu, trávila u mě klidně i celé hodiny. Začal jsem jí brát jako svou tetu. Měla malý domek na předměstí Sydney. I když se mi do toho nechtělo, každý den jsem musel povinně rehabilitovat. Bylo to jen pět měsíců, ale ztratil jsem veškerou sílu. Svaly jsem pořád měl, jenže byly dost ochablé. Učil jsem se chodit jako malé batole. Chudák Rose, která musela tahat celou mou váhu. Navíc jsem byl tak o dvě hlavy vyšší, takže to probíhalo docela vtipně. Byla vždycky víc unavená, než já.

Ležel jsem v posteli a přemýšlel, co bych tak mohl dělat. Chtěl jsem něco, kde bych využil toho, že mám zbrojní pas (pozn.- OMG, nejdřív jsem chtěla napsat střelný průkaz... xD). Policajt? V žádném případě. Myslivec? Och, tak to taky ne. A co takhle osobní strážce? No... To nezní úplně špatně.

*

Právě jsem oslavil devatenácté narozeniny. To znamená, že už půl roku bydlím u Rose. A už čtyři měsíce chodím každý den do posilovny. Nečekal jsem, že to půjde tak rychle, ale za ty čtyři měsíce, co jsem si dával do těla (pozn.- spocený Luke Hemmings s tetováním a bez trička v posilovně... Doprdele! :DD) se moje svaly neuvěřitelně zvětšily a hlavně získaly na síle. Můj trenér Jason mě chválil a řekl, že bych mohl klidně zkusit ten ''konkurz'' na bodyguarda v rodině Jamese Evanse. Nevěděl jsem o čem to mluví. Když mi vysvětlil, že k němu občas zajde na trénink i samotný pan Evans, jež se mu svěřil, že musí odcestovat a potřebuje někoho, kdo by byl schopný chránit jeho dceru, neváhal jsem a hned jak jsem ten den dorazil domů, oznámil jsem Rose, že bych potřeboval nějaký oblek.

„Na co oblek prosímtě?“ Podivila se a složila si ruce na prsou. „Musím vypadat seriózně. Nechci zapůsobit jako nějaký úchylák, kterej chce jen ojet jeho dceru. Já úchylák samozřejmě nejsem, ale...“ Zbytek věty jsem nechal viset ve vzduchu. „Lucasi! Takhle se nemluví! James Evans je moc vážený pán.“ Znechuceně nakrčila nos. „Jestli to chceš zkusit, oblek ti můžeme zajít klidně koupit.“ Dodala a její výraz ála 'Ty prasáku!' byl tu tam. „Děkuju!“ Rozběhl jsem se k ní a pořádně jí objal. Přiznávám, že jsem v tu chvíli měl skleněné oči, protože i přes to, že to nebyla moje matka, teoreticky se mnou neměla vůbec nic společného, se o mě starala jako o vlastního.

*

Stál jsem v kuchyni a Rose mi upravovala oblek. Byl to jediný oblek v obchodě, do kterého jsem se bez problému vešel. Většinou byl problém v šířce rukávů. Já jsem prostě až moc svalnatej...

Byl právě den mého přijímacího pohovoru v sídle Jamese Evanse. Nervozita se mnou teda pěkně cloumala. „Já tam nejdu... “ Povzdechl jsem si a Rose mě zabíjela pohledem. „Luku! Ty na to máš! Podívej se na sebe! Vždyť mi teď, s prominutím, připomínáš nějakého silného gorilího samce.“ Řekla s ledovým klidem, sklopila pohled na můj oblek a mě bylo jasné, na co naráží. „No tak to děkuju. Teď jsi mi vážně pomohla. Můžu snad za to, že tam měli jenom velikost pro skřety? Se mě tam spíše leknou.“ Odsekl jsem ironicky a začal se smát.

Přesunuli jsme se k domovním dveřím. „Děkuju za všechno, Rose. Určitě se ozvu.“ Pronesl jsem a palcem jí setřel slzu. „Nemáš zač. Určitě to tam zvládneš a tu práci získáš. A já na tebe budu moci být pyšná, ano?“ Popotáhla a upravila mi kravatu. Vyšel jsem před dům. Bylo asi tak deset hodin odpoledne, takže jsem měl ještě hodinu času. Za půl hodiny jsem měl být na zastávce a tam by pro mě mělo přijet auto, jež mě odveze k jejich vile. Sice nevím, jaký je rozdíl mezi domem a vilou, ale ten týpek říkal, že je to prostě vila. „Sbohem!“ Křikla na mě a já se otočil, abych mohl zamávat.

Musím uznat, že lidi v tom autobuse na mě čuměli jak na přízrak. Když jsem si sundal sako, které jsem si ležérně přehodil přes rameno a rozepl dva vrchní knoflíčky na košily, abych se trochu ochladil, přítomným dámám a slečnám se udělalo ještě větší vedro a podlamovaly se jim kolena. Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy. Připadal jsem si jako Marilyn Monroe v mužským provedení (pozn.- tím je myšleno sexbomba... Ale stejně... Co mě to proboha napadá?! xD). Chlapi jí milovali a ženy záviděly. Na mě zase všichni páni vrhali závistivé pohledy a ženy... No měla by tu být Rose, aby jim změřila tlak (Doprdele! Co to píšu?! xD).

*

Přesně o hodinu později jsem se ocitl před monstrózní vilou pana Evanse.

Vítej nový živote!...

❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅

Takže... Zaprvé bych vám chtěla hrozně moc poděkovat, protože Guardian za neuvěřitelně krátkou dobu překročil hranici 100 Votes a 1000 reads... Já prostě nemám slov. OMG, vy jste prostě úžasné! *virtual hug* Annie brečí... Je dojatá jako malej Jaryn... Udivuje mě, že tyhle bullshity (jsou to bullshity a basta!) vůbec někdo čte a líbí se jim to. Jinak bych chtěla říct, že začátek je takový dramatický, ale ten konec... Jako já nemohla. :DD Co mě to napadá za hovadiny?! xD Dneska byl poslední den Wattmas a já doufám, že jste si je užily! Teď se vracím do starých kolejí. Což znamená jedna část za dva až tři dny... Btw. znova se omlouvám za svojí včerejší indispozici a doufám, že se vám část líbila. Omluvte případné nejvíc kryplovské překlepy evur... xD
 
                                        Never EVER forget that...            
                               Áááj lůůf joouuu tu d můůn end bek!
                      Your AnnTheFrickinUnicorn (Pegacorn! xD) <3