The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ Ⓥ. - Bloody Claw...

Wattmas - day 1

ℋey ℒoves!

Yaaay! Máme tu prázdniny, což znamená i první den Wattmas! A jelikož jsem včera nepřidala, tak dneska vyjde ještě jedna část 5SOS Preferences. Ještě, kdyby byl sníh a byla bych ten nejšťastnější unicorn na celém širém světě. Na boku --> máte obrázek vily Evansů a také jednu z mých oblíbených vánočních písniček. Každopadně tuhle část jsem plánovala napsat úplně jinak, ale musíme se trochu pohnout z místa, takže je docela zásadní. I když to tak možná na první pohled nevypadá. No a jinak ještě se trochu rozpovídám na konci, tak teď už Vám jen popřeju příjemné počtení!

❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅❅

Luke's Point Of View

Fajn... Věděl jsem, že dům rodiny Evansů bude velký, ale tohle je přímo megalomanský architektonický počin. Obrovský přepych této vily je i z dálky nepřehlédnutelný.

Po schodech mě dovedla do haly, kterou jsem už viděl. Ale byla tam jedna věc, které jsem si nestihl při mém dosavadním pobytu zde všimnout. Byl to lustr. Ale ne jen tak ledajaký. Nebojím se ho nazvat gigantem mezi křišťálovými lustry. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled a jen omráčeně vejral. No, nějaká slinka taky ukápla. „Ehm, Luku?“ Drkla do mě Audrey a já se napůl vzpamatoval. Slyšel jsem jak se pochechtává, ale nedonutilo mě to k přerušení očního kontaktu mezi mnou a lustrem. Kurva, když jsem se tak nad tím zamyslel, Audrey je vážně sexy. Budu se ale muset ovládat a ptáka si nechat v kalhotách, protože by mě o něj mohl pan Evans připravit. Mám z toho chlápka fakt strach.

„No?“ Hlesl jsem, aby si nemyslela, že nejsem při smyslech. „Můžeme pokračovat, nebo jsi se snad zamiloval?“ Uculila se a kmitla pohledem doprava. Takže na lustr. „Um. Ne, můžeme pokračovat.“ Zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu a ona, aniž by něco řekla, vykročila směrem doleva. Následoval jsem ji jak ocásek a oči mi cestou skoro vždycky sklouzly na její zadek. Začal jsem být celkem nadržený, ale musím se holt krotit. Hemmingsi, Hemmingsi. Ach ty špatně skoncíš chlape...

Když jsme prošli úplně každý kout domu a já už se začal pomalu orientovat, bylo už tak devět hodin večer. Musím říct, že takový luxus jsem ještě neviděl. I můj pokoj v téhle vile byl větší, než byt, ve kterém jsem vyrůstal. Přítomnost několika dalších nabušených panáků uvnitř v domě mě celkem zneklidňovala a tak jsem doufal, že venku snad žádní nebudou.

Právě jsme vešli z vchodových dveří. Doufal jsem marně. U bazénu jich pár postávalo. Tohle určitě nebudou členové ochranky, protože vypadali spíše na vojáky z Afghánistánu. Každý z nich měl u sebe nejméně tři zbraně a z toho všichni svírali v jejich opravdu mohutných rukách jednu automatiku. Typuju AK-74, nebo AK-47. V tu chvíli jsem litoval, že mě v zadní kapse u džínů tlačil pouze revolver. 

„Co ti tady dělají?“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl pevně. Snad se mi to podařilo. Nasadila ofrněný výraz a mezi obočím se jí udělaly tři drobné vrásky. I přes téměř zapadlé slunce jsem to dokázal jasně spozorovat. „Já ani nevím. Co říkal táta, měli by to být gorily od tátova nejzásadnějšího společníka. Už jsou tu pár týdnů. Táta ale říkal, že se jich prý nemusím bát. Ale stejně... Kdo by se pro všechno na světě nebál, kdyby se mu po pozemku toulalo osm plně vyzbrojených hroud testosteronu? Nikdo.“ Odpověděla a já se i přes nepříjemnost celé téhle situace musel zasmát. Za okamžik se k nám ale začal jeden z nich přibližovat a já instinktivně předstoupil před Audrey a ruka mi zajela do zadní kapsy, kde jsem pevně sevřel svou kamarádku, která mi už jednou zachránila krk. Už byl od nás vzdálen pouhých pár metrů a já svou zbraň odjistil. I přes veškeré němé protesty jsem Audrey držel za zády, jak nejpevněji to šlo. Snažila se vysmýknout, ale proti mě neměla ani malinkou šanci.