The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓋⒾⒾ. - Welcome home!...

ℋey ℒoves!

Po týdnu jsem zpět a se mnou další část! Já osobně jsem s ní vesměs spokojená. Říkám si, že jsem to mohla napsat lépe, ale snad vás tímhle nijak neurazím. No a jaký byl váš Valentýn? Já jsem stuck in the friend zone again and again... Proto jsem se místo koukání na romantické americké komedie šla podívat na přelet Gripenů nad naší vískou. Fakt zábava... Jinak na boku --> máte písničku od The 1975, kterou zbožňuju. No, tak já přestanu žvástat a popřeju vám příjemné počtení... :'P

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

„Podepsal jsem to. Obchod proběhl. Pod jednou podmínkou...“
„Jakou?“
„Neboj, všechno se dozvíš.“ Pohladil mě po tváři a já otočila hlavu tak, aby se do jeho dlaně co nejvíc zavrtala. „Kde je Lucas?“ Začal se rozhlížet, přičemž já ho napodobila. Stále jsem ho neviděla, ale táta zřejmě ano, protože kamsi kývl. „Dobrá... Teď běž do svého pokoje a já to tu... Dořeším.“ Ztěžka polkl a věnoval mi křečovitý úsměv. „Ale tati-...“ Zaprotestovala jsem. „Příjdu. Pak si promluvíme, ano?“ Přerušil mě a povzdechnutí se vydralo z mých úst. „Dobře.“ Svěsila jsem ramena a když ucítila mírný tlak - popostrčil mě-, trochu jsem zrychlila. Na moment jsem zastavila, abych našla v tom davu dvoumetrových gigantů modrookého blonďáka. Uff... Trvalo to déle než jsem myslela. Došla jsem k nim - Luise a Lukovi, a pokynula jim k odchodu. Už jsme mířili po schodech nahoru a já zaslechla někoho promluvit. „Tak pokračujeme. Bylo to sice dojemné setkání, ale nechci tu ztrácet moc času. Mám na starosti důležitější věci.“ Hlas té osoby, s největší pravděpodobností muže, byl až hrozivě hluboký. Naběhla mi z něj husí kůže. Nicméně jsem se za ním neotáčela a pokračovala ve vyšlapávání schodů. V závěsu s těma dvěma.

„Jít do svého pokoje. Potřebovat něco?“ Spustila Luisa, když už jsme asi tak deset vteřin stáli na jednom místě. „Můžeš jít.“ Ujistila jsem jí a sama se rozešla směrem k mému pokoji. „Děkuji. Kdyby něco, vědět, kde mě najít.“ To byla poslední slova předtím, než se za ní zavřely dveře. Úplně jsem zapomněla na Luka. Nebo spíše na to, že stál celou dobu přímo za mnou. Což zapříčinilo mou srážku s jeho hrudí (pozn.- jako obvykle bez trička... :P). „Promiň. Já nechtěla. Není ti nic?“ Vykoktala jsem a ustoupila. „Nic mi není. Uh, tak já se půjdu obléct (pozn.- divná věta... od Lucase :'DD). Hned příjdu.“ Opět jsem se dočkala úsměvu, jenže ani tenhle nebyl stoprocentně upřímný. Něco mi tu uniká. A určitě to není nic hezkého. Úsměv jsem mu oplatila a vydala se do svého ''království''.

Dveře mého pokoje nebo spíše vězení jsem za sebou zabouchla prudčeji, než jsem chtěla, ale bylo mi to ze srdce jedno. Přešla jsem ke skříňce v rohu za křeslem, v němž vždy sedává Luke. V jedné z horních zásuvek jsem měla schovaná sluchátka a musela jsem se nad nimi uculit, protože jsem už hodně dlouhou dobu neslyšela žádnou z mých oblíbených písniček. Společně se sluchátky jsem si z nočního stolku vzala telefon a nakonec padla na postel a s roztaženýma rukama i nohama a se sluchátky v uších zírala do stropu. Rodiče mi samozřejmě neustále hrnou do hlavy, že poslech vážné hudby - převážně Beethovena a Vivaldiho - je daleko lepší pro stimulaci (pozn.- nevím, jestli tohle slovo znamená to, co bych chtěla, ale tak... snad jo :'DD) myšlení a zlepšení soustředěnosti pro studium a že písničky od mé oblíbené hudební skupiny The 1975 jsou pro mě krajně nevhodné. Ale ignoruji je. Můj hudební vkus je snad jediná věc, do které si nenechám s prominutím kecat. The 1975 byla, je a vždy bude mojí oblíbenou skupinou. A to mi nikdo nevymluví. Jejich písničky miluji hlavně kvůli tomu, že většina textů má nádech drzosti, na nic se nevymlouvají a vypráví o ledabylém poflakování venku - o tom, co jsem já nikdy dělat nemohla. A navíc absolutně zbožňuji fakt, že mají naprosto dokonalý britský přízvuk. Ach.