The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍⒾ. - Irwin's sympathies...

ℋey ℒoves!

Po dvou týdnech jsem zpět a se mnou nečekaně další část! Um, to je zatím snad nejdelší doba, co jsem nic nepřidala. Za což se omlouvám... Ve škole bylo hrozně testů a všeho. Mimo jiné jsem dělala seminárku z dějepisu (ano, děkuji, paní učitelko...). Pak jsem taky podala přihlášky na střední. A teď bych to nejradši vrátila a zvolila si nějaký lehčí. Jenže už je jaksi pozdě. Sakra. Nastal čas na panikaření. Jinak kromě toho, že konečně z naší školy odchází ten nejúchylnější učitel, kterému trefně říkáme Jack Oblizovač, se nic zvláštního v mém životě nestalo. :'DDD Oukej, tak já jdu něco sesmolit... Zatím báááj. :3

- Nahoře: Něco random od mých reggae milášků Magic! Ou damn!! :'DD Jedu na jiný vlně... Tlaviška iš máj BFF. Ehm... Kristepane... :'DDD Doprdele, mě fakt hrabe.

|Příjemné počtení...|

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

O týden později...

Bylo už něco málo po třetí hodině ráno a já stále nemohl usnout. Ležel jsem na své možná až moc velké posteli a tupě civěl do stropu. Audrey už dávno spala a i když mě prosila, abych přes noc zůstal u ní, protože se cítí bezpečněji, jakmile jsem zaslechl její poklidné oddechování, opatrně jsem se vysoukal z jejího překvapivě pevného sevření a prchl k sobě. Teda ne, že bych s ní nechtěl být. Tak to není. Jen... Prostě nemůžu v klidu usnout, když mi srdce tluče jako o závod. A to jen díky její přítomnosti. Po pravdě nevím, co si o tom mám myslet. To, že se mnou TOHLE dělá... je normální? Já, uh, netuším.

Ovšem ani teď, přesto, že jsem se už pár hodin ocital v bezpečné vzdálenosti od rizika infarktu, nedokázal jsem zamhouřit oko. Můj mozek byl až moc zaneprázdněný řešením a rozmotáváním spletitých myšlenek na to, aby mi dovolil alespoň dvě hodiny odpočinku. „Kurva. To toho chci tolik?!" Zavrčel jsem hlasitěji než jsem chtěl a nakonec se podvolil a stal se otrokem svých vlastních nenasytných myšlenkových pochodů, jež se už nějakou tu dobu snažily propočítat nekonečnými rovnicemi k řešení všech problémů mého života, který momentálně lapal po jakémkoliv stéblu naděje. Jenže ty klesají každým dalším promarněným dnem ke dnu tohohle zálivu plnýho sraček podobně jako Titanik a mě stahují s sebou. Bože... Matika mi vždycky šla, tak proč sakra pořád nepřicházím s výsledkem? Protože já bych vážně ocenil chvíli odpočinku. Nerad bych se sesypal z důvodu totálního psychického vyčerpání. No... Snad když se těm otravným myšlenkám nebudu bránit, usnu rychleji.

Týden utekl jako voda a věci, nebo lépe řečeno plány se začaly dávat pomalinku do kupy. Spřádali jsme jakousi síť, do které by se - pokud by to šlo hladce - měli Bastiansen, Rowinski a spol. zachytit. A už za žádnou cenu nemohli proklouznout. Vše samozřejmě musí probíhat tak, aby to zůstalo jenom mezi mnou, Calem, Mikem a Ashem. Co se Ashe týče, ten je do našeho ,plánování naplánování' zapálený nejvíce z nás čtyř. V podstatě tady, respektive v mé - teď už bývalé (pozn.- u mě aktuální :D) - komnatě prince Prasoně tráví veškerý svůj volný čas. Sice se mě snaží přesvědčovat, že to nefláká v práci, jen, aby tu mohl co nejdřív být a naplno se vžít do role 'superhrdiny'. No, stejně mu to nevěřím a mám takové neblahé tušení, že ho odtud co nevidět vykopnou. Ale na druhou stranu se není čemu divit... Ash už má přece s plánováním akcí dokonce letité zkušenosti. Plus ho to očividně baví. Nadšení z něj přímo srší - to lze jednoduše poznat z jiskřiček v jeho očích pokaždé, když ho napadne něco smyslupného. A nebo prostě z řeči jeho těla. Musím uznat, že takhle zapáleného jsem ho ještě neviděl. Připomíná mi dítě, který dostalo zadarmo cukrovou vatu a velkého plyšového jednorožce (pozn.- já osobně bych se nejspíš posrala štěstím *-*). Trefné přirovnání.