The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍⓋⒾ. - The scar |part 2|...

Heyaaaa!

Bože... Nemůžu uvěřit, že už je další rok pryč, což znamená, že všemi zbožňovaný Ash (hihi, ale oslovení ASShík se jentak nevzdám :'D) a zítra já máme narozky! Happy 21st B-day babe! & Happy 15th B-day goes to wonderful me! Yeah, I'm pretty egoistic bitch. ♥  

Dále bych se chtěla omluvit za kvalitu téhle části, protože jsem si v neděli odbyla rozlučák s, teď už bývalými, spolužáky a zároveň jsem se poprvé opila. Jo, čtete dobře. To víte, Jelzin (vodka) s rumem a čtyři piva udělá své. :DD Kámoška mě natáčela a musím uznat, že jsem mluvila (nebo spíše huhlala) ještě větší hovna než Cliffo onehdy po Summertime Ball. Kéž bych všem jen říkala, že jsou moji bratři a sestry. Ehm... Já totiž zašla tak daleko, že jsem jedné kámošce říkala cituji: „Omrdá kámošovy králíky." :DDD Další den jsem se probudila totálně na sračky, takže jsem se nadopovala Ibalginem a šla psát. Kocovina je strašná svině a ještě k tomu ve čtrnácti letech. Hlava mi třeštila ještě včera, ale odhodlala jsem se to překonat a aspoň něco ze sebe vymáčknout.

A jelikož dneska je mi už mnohem lépe a mám megamegálně dobrou náladu, začnu mým oblíbeným citátem...

„Odmítám se zůčastnit ICE BUCKET CHALLENGE... Zlitej už jsem dost." - Miloš Zeman

Nahoře or wherever: Moji ňuňísci... :3

| Enjoy! ♥ |

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

Na Sydney padla noc. Je něco málo před čtvrtou a já, schoulená v lehké dece na zemi, bezmyšlenkovitě zírám z okna. Zřejmě bych lépe vnímala tu kouzelnou scenérii zářící milióny barev přede mnou, kdybych neměla všechny textury dokonale zamlžené tou neuvěřitelnou únavou, jež postupně ochromila celé moje tělo. 

To, že jsem nemálo rozladěná celou tou hloupou záležitostí s Lucasem, je věc první, ale to, že ho potřebuji u sebe, abych mohla vůbec usnout, je věc druhá. Vím, že ať se snažím sebevíc, spánek je momentálně nedosažitelnou metou.

Na mysl se mi sápou útržky ze včerejšího dopoledne a já jim nejsem schopná vzdorovat. Vybavuju si jeho slova: „Není to tak trochu irelevantní?" řekl a měl pravdu. Hádáme se o takových zbytečnostech, na nichž absolutně nezáleží, až mi to přijde celkem komické. Nebo to, jak byl strašně rozzuřený jak na mě, tak na chudáka Ashtona, jenž zatím nemá nejmenší tušení, že ho chce jeho bratr rozsápat na kousky, když mu došlo, kdo mi to jeho tajemství vyzradil. A potom taky, jak mi, plný rozzuřenosti, práskl dveřmi před očima. Zkrátka, náš vztah se posledních pár dní otřásá v základech a nezadržitelně se hroutí a já netuším, jak to mám dát do pořádku. Mám pocit, že ještě jeden konflikt a MY jdeme do kopru. A to je něco, co si rozhodně... rozhodně nepřeju.

Lucas pro mě ale stejně zůstává chodící záhadou, která mění své nálady podle postavení planet a Slunce. A aby toho nebylo málo, jeho třináctou komnatu hlídá drak s nejméně deseti hlavami.

S vidinou další probdělé noci si tiše povzdechnu a třesoucíma se rukama si zakryju odhalenou část ramen. Poté trochu nemotorně chňapnu po telefonu ležícím hned vedle mě a náhodně pustím nějakou skladbu. Podle prvních tónů určím, že se jedná o Medicine od The 1975, mé oblíbené kapely. I když mě tahle písnička z nějakého důvodu pokaždé přivede do depresí, nechám jí hrát. Doufám snad, že písnička s tak příhodným názvem uleví mým orgánům, které kompletně vypověděly službu?