The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⒾⒾ. - Young blood

ℋey ℒoves!

Nevím proč, ale tenhle příběh je pro mě něčím vyjímečný a chci si dát s jeho psaním opravdu záležet, takže části nebudou vydávány tak často. V hlavě mi běží milióny nápadů a pomalu si začínám jen tak sama pro sebe skládat děje příběhu. Je to jako s dílky puzzle. Uvidíme, co se z toho nakonec vyvrbí. Navíc dneska mám výbornou náladu. A to díky věci, které nenávidím. Ano, je to opravdu škola. Já totiž vyhrála olympiádu z ČJ!!! OMFG! Já se to pořád snažím rozdýchat, ale moc se mi to nedaří... Zatraceně, já to vyhrála Loves! No ty vole... Mrdněte mě něčím po hlavě. Btw. písnička na boku  je jednou z mých nejoblíbenějších poslední dobou... :DD :P

❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄❄

To dopoledne jsem ležela na posteli ve svém pokoji a vedla jsem ohromně nudný 'rozhovor' se Siri. Chtěla jsem jí položit otázku, která mi vrtala od rána hlavou a naivně jsem doufala, že mi odpoví, ale to se samozřejmě nestalo, protože je to jenom zatracená aplikace, která mi maximálně řekne, kolik je venku stupňů. Položila jsem mobil vedle sebe na postel a sama jsem se přetočila na záda.

Proč se rodiče od rána chovají tak divně? Teda ne, že by se už předtím nechovali dost divně, ale teď na mě působili ještě o něco tajemněji a já nedokázala z jejich výrazů vyčíst, co se děje. Co mají za lubem? Proč jsou najednou tak odtažití? 

Všechny tyhle věci mě napadaly, když jsem upírala pohled k nebesům nad mou postelí.

„Audrey, pojď sem!“ Ozval se otcův ječící hlas. Leknutím jsem se málem zřítila na zem, ale stihla jsem se zachytit deky. Upravila jsem si šaty a dá se říci vyběhla z pokoje.

Dlouhou chodbou s obrovskými okny, z nichž byl přímo nádherný výhled na Sydneyskou operu, od které se nyní odrážely paprsky žhnoucího australského slunce, jež mě na krátký moment zcela oslepily, jsem dorazila k mírně točitým schodům.

Našlapovala jsem na nich opravdu opatrně a má pravá dlaň křečovitě svírala zábradlí, protože s lodičkami na deseticentimetrovém podpatku a v uplých šatech je rychlé seběhnutí dolů prostě sebevražda. Nechápala jsem, proč i na doma musím nosit společenské šaty a být vždy perfektně nalíčená. Máma to pokaždé odůvodnila tím, že to je hlavní zásada našeho postavení ve společnosti. Lidi jako já musí být prezentativní. A i když nejchudší člověk jakého jsem kdy viděla byl hotelový magnát, myslím, že normální lidi na doma nosí třeba jen tepláky a tričko. To bych taky chtěla. Já vlastně nikdy žádné tepláky ani neměla. To je totiž róba sem, róba tam (Připomíná mi to jeden Váš výrok pane Prezidente... xD)... Už mi to leze na nervy.

Po uplynutí snad celé věčnosti jsem doslova doplazila z posledního schodu a ocitla se v hale. Ano, naše hala byla obrovská a ano, ze stropu, který byl deset metrů vysoko, visel pompézní křišťálový lustr, který mi pokaždé vyrazil dech. Nechala jsem se unést a jen tupě zírala na tu nádheru. Úplně jsem zapomněla na skutečnost, že na mě otec volal.