The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍ. - Letter & pact(?)...

Věnováno 5sos_cz, jejíž komentář mě poslal do kolen. <3

ℋey ℒoves!

Jsem zpět a se mnou další část! Popravdě, přes týden jsem neměla absolutně čas. Samé testy. Fakt na hovno. Mno, původně jsem chtěla uploadovat až zítra, ale jelikož dneska, 28. února, slavím přesně rok s těmahle čtyřma blbónama (:'DD), rozhodla jsem se něco napsat už dneska. SLSP changed my life. A po DS už to se mnou jelo definitivně z kopce. Je to zase takový nezáživný, ale kčertu s tím. Jinak obrázek nahoře... Ehm... To je tak, když se já a sestřenice, přičemž obě čteme Padesát odstínů šedi, nudíme o včerejším přírodopisu. Ano, čtu Padesát odstínů šedi. A moje perverzní 'já' má pré. :D Měla to být 'party panda', ale jak vidíte, nakonec se s toho stala 'b*tch panda'... :'DDD Tanhle obrázek je, jak by řekla sestřenka: „Jakože deep“... Co myslíte vy? Neodpovídejte. Doprdele. xD Mno, tak já už nechám těch žvástů. Dneska jsem si četla až do pěti ráno a vstávala jsem o hodinu později. Můj režim je fakt bombovej. :P Připomínám vyvrženýho vorvaně. Končím. Přeju vám příjemné počtení... :D

- Nahoře: Co jiného než SLSP, moje srdcovka... <3

|Příjemné počtení...|

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

„Hah. Jak si vůbec můžeš být tak jistý, že mě zajímá, proč mě otravuješ?“ Navázal jsem na jeho předchozí téma. „A tebe snad nezajímá, jak je na tom tvoje milovaná negřice Rosie?“ Zdvihl obočí a mé srdce jako by mi náhle chtělo vyskočit z hrudi. „Panebože! Jak se má?!“ Vyhrkl jsem a spolkl velký knedlík v krku. „Ale, najednou mě neposíláš do prdele, co?... Popravdě neni v mých pravomocích ti něco prozrazovat. Rowinski mi dal jasnej rozkaz. Mám ti jenom předat tenhle dopis. Nic víc. Tvoje milovaná Rosie přemluvila šéfa, aby ho mohla napsat. Nechtěl jí to dovolit, ale nakonec se zachoval podle mě až moc velkoryse a povolil jí to. Jo a... Je naživu. Zatim.“ Procedil skrz zuby a z kapsy vytáhl zprohýbanou obálku. „Dej to sem!“ Doslova jsem mu jí vyrval z ruky, čímž jsem si vysloužil jeden z těch jeho typických slizkých úšklebků. Prohlédl jsem si jí a se zjištěním, že je na ní jejím písmem napsáno 'Pro Luka, mého chlapce', začaly mě pálit oči. „Copak... Snad nebudeš brečet?“ Uchechtl se a utřel si pomyslnou slzu. Vsadím se, že kdyby byl na mém místě a ve stejně podělaný situaci, schoulil by se někde do kouta a řval o sto šest. 

„Pro-proč je to otevřený. Četls to?“ Ignoroval jsem jeho debilní poznámku. „Mně je u prdele, co ti tam píše. To šéf. Cenzura je u Rowinskiho daleko přísnější než kde jinde. I když jsem čekal, že toho odstraní víc. Nemůžeme dovolit, aby tam uvedla něco, co by nás mohlo ve větším poškodit a nebo ohrozit. Takže se nediv, že je to napsaný jenom slabě tužkou a některý kompromitující části jsou jednoduše vygumovaný.“ Trhl rameny a nakrabatil čelo. „Ale to nemůžete! Kurva, vím, že vy všichni jste jenom parta zasranejch cvoků, co tu se mnou hrajou tuhle zkurvenou hru, která mě už přestává bavit. Ale přesto... Nevíte, co je to listovní tajemství? Vážně jste tak bezohledný?“ Vyjel jsem na něj. Fakt mi už ruply nervy. Taková drzost. Co si o sobě jako myslí?! Slovo soukromí jim vážně nic neříká.

„Na tohle se tu nehraje. Takže sklidni hormon! Buď rád, že ten dopis vůbec máš. Protože jsem se na to taky moh' vysrat.“ Vztekem mu zesvětlaly oči a celkově nyní působil tak... děsivě. Ano, tahle jeho tvář, jako by vytesaná z kamene se mi už navěky vryla do paměti. „Jo a mám ti ještě vyřídit, že pro hlubší zážitek ze čtení tam nechal některý její pocity a dojmy. To, abys věděl, co kvůli TOBĚ zažívá. Tak si to užij.“ Znovu se zagebil a bez jediného dalšího slova odešel.