The Guardian |l.r.h.

ⒸⒽⒶⓅⓉⒺⓇ ⓍⓍⒾⒾⒾ. - Passwords...

Část je věnována mojí úžasné mamince, která mi pomohla tuhle část napsat. Jsi boží! :3

ℋey ℒoves!

Než začnu s obvyklou dávkou nesmyslnejch keců, ráda bych se omluvila, že přidávám část až opět po dvou týdnech. Abych vám to alespoň trochu vynahradila, je tři a půl tisíce slov dlouhá, což je celkem slušný. Popravdě obdivuji ty, kteří se připravují na přijímací zkoušky a přitom se dostanou i ke psaní. Patří jim můj respekt. Za další... SNĚŽÍ... Totální vánice!! Do kelu, vždyť je 2. dubna! Oh, jasně. Jihočeský kraj je vážně dost podivná část týhle země. Zvlášť, když v něm žije někdo jako já. True story. Anyways... Nevím, co dál žvástat. Jsem nalitá čtyřma půllitrovejma hrnečkama kakaa a čekám, kdy se z toho podělám...

Nahoře: Random volba...

| Enjoy! ♥ |

▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪▪

Kdo je to tentokrát?...

Luke's Point Of View

Kretén galactických rozměrů... Asi takhle by se dalo definovat moje chování před pár minutami. Řekl jsem věci, které jsem nikdy říct nechtěl. Vždyť to ani nebyla pravda! Rozhodně jsem neměl v úmyslu na ní vyjet. Chápu, že je zvědavá a chce se dozvědět víc. Kdo by taky chtěl mít něco s úplně cizím chlapem. Samozřejmě že nikdo... Problém tkví v tom, že jsem se prostě nedokázal ovládat. Vím, že ze mě v onu osudnou chvíli mluvilo rozrušení. Otázkou je, zda-li to ví i Audrey. Protože pokud ne, dovolte mi zahrabat se (pozn.- Lucasi, mileráda ti poskytnu lopatu). Vážně... Víc jsem to pokazit nemohl. Tohle byl snad první vztah - promiň Aleisho -, který mi dával smysl. Popravdě jsem ho zbožňoval. Hlavně ty chvilky, kdy se mezi námi doslova zhmotňovalo napětí a srdce mi tlouklo jako o závod. Jo, přesně takové momenty. Měly pro mě jakýsi speciální význam. A já si je nechal jen tak protéct mezi prsty.

Hemmingsi... Ty jsi fakt vůl.

Tohle všechno se mi honilo hlavou jako nějaký odporný roj včel, zatímco jsem stál přede dveřmi do Audreyina pokoje. V mojí hlavě se odehrával doslova souboj. Mám odhodit zbytek cti kamsi do neznáma, stáhnout ocas (pozn.- proč to musí pokaždé znít tak divně, bez ohledu na kontext? :'DD) a zaklepat, anebo ještě chvíli zírat na ony luxusní dřevěné dveře, jejichž detaily znám už nazpaměť a vrátit se tam, odkud jsem přišel? Ovšem, že se mi podstatně více zamlouvala varianta číslo dvě... Jenže já ty boty potřebuju. Ano, důvod mého momentálního dilematu je tak stupidní - boty, které se teď nacházejí kdesi v útrobách Audreyina pokoje. Kurva, tohle se může stát fakt jenom mně!

Zapomněl jsem si je tam, když jsme skypovali s paní Evansovou. Respektive jsem pak byl zaneprázdněný něčím jiným než sháněním se po nějakých podělaných botách. Asi tušíte, co mám na mysli...

Zhluboka jsem se nadechl a učinil finální rozhodnutí. Udělám to. „Bože, dej mi sílu." Prosebně jsem vzhlédl 'k nebesům', doufajíc, že mě ten kripl tam nahoře vyslyší. Poslední nádech a výdech. Jde se na věc. Moje třesoucí se ruka párkrát uhodila na povrch dveří. A pak jsem čekal. Venku je tak milión stupňů a já se tu klepám jako ratlík. Aghhgr...

Aud's Point Of View

Ashton mi věnoval povzbudivý úsměv a pustil mou dlaň, jež se do té doby ocitala v jeho zajetí. S obrovským knedlíkem v krku jsem přešla na druhý konec místnosti, uchopila kliku a stlačila jí směrem dolů. Oh, to jste nepředpokládali, že?