can you feel my heart

• u n •

chapitre #1   /   Úterý, 18.2.

◦•●◉♥◉●•◦

Někdo potká svoji životní lásku v letadle, někdo třeba někde v obchodě, když si zrovna chtějí koupit stejnou věc, která je však už poslední, někdo ji potká na vysoké škole. Někdo se pozná tak, že společně uvíznou na tři dny v lanovce a musí přežít jenom na energetických tyčinkách, které měl naštěstí jeden z nich v batohu.

Já jsem sluníčko svého života potkal opravdu zajímavě.

Poprvé jsme se potkali, když jsme do sebe narazili na klučičích záchodech ve škole.

Vyřítil jsem se z kabinky, rozrazil dveře na chodbu a ve spěchu narazil do nějakého kluka.

Ani nevím, jestli jsem se tehdy omluvil, ale asi jsem něco říct musel, protože řekl "Jsem v pohodě" a pomalu se začal sbírat ze země.

Dál jsem se o něj ale nezajímal, protože už tak jsem nestíhal. Bylo skoro deset minut po zvonění a jako první hodinu jsem měl dějepis. A slečna Sherwoodová nemá s opozdilci slitování.

Za všechno vděčím batátovému koláči, který jsem měl den předtím k večeři a ráno jsem měl kvůli němu žaludek jako na vodě. Batáty vážně nesnáším, jenže pokud jsem nechtěl zemřít hlady, musel jsem si dát aspoň kousíček. Batátový koláč jsme dojídali už asi týden, protože babička ho udělala snad pro celou Afriku.

Můj trest ani nic podobného se naštěstí nekonalo, protože na mě ve třídě společně se slečnou Sherwoodovou čekala třídní učitelka a ředitel. Ani jeden mě nepokáral za pozdní příchod. Pochybuju, že si mě vůbec všimli, ale jak později prohlásila paní Parkerová, naše třídní učitelka, všichni čekali jenom na mě.

Rychle jsem zaplul na svoje místo v poslední řadě a čekal, co bude.

V následujících deseti minutách nám vysvětlili, že do naší třídy přijde jeden nový student. Bylo to prý děsně narychlo, protože jinak bychom o tom věděli minimálně měsíc dopředu. Učitelka Parkerová mezi tím nezapomněla aspoň třikrát zmínit, že bychom se už dávno mohli vzdělávat v oblasti historie, kdybych byl býval přišel včas.

◦•●◉♥◉●•◦

Poté do třídy vešel on. Měl sklopenou hlavu a ruce v kapsách džínsů a já se trochu přikrčil, když jsem si uvědomil, že to byl ten kluk, do kterého jsem na záchodech vrazil.

Teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Trochu zvlněné, tmavě hnědé vlasy mu volně spadaly do obličeje. Do očí jsem mu neviděl, stále měl sklopenou hlavu a mlčel.

Po učitelčině třetím vybídnutí, se nejspíš vrátil někde ze svého světa a představil se jako Christopher. Poprvé zvedl hlavu a přelétl očima po třídě. U mě se na chvilku zastavil a naše pohledy se střetly. Jeho medově hnědé oči mi naprosto vyrazily dech. Rychle náš oční kontakt přerušil, když znovu svěsil hlavu.

Učitelka ho poslala sednout si do zadní řady, do lavice vedle mě. Nemohl jsem z něj odtrhnout oči a pohledem jsem ho doprovázel až k jeho novému místu. Celou dobu však nezvedl hlavu.

Paní Parkerová s ředitelem ještě po pár slovech odešli, ale z hodiny dějepisu si nepamatuju vůbec nic. Celou hodinu jsem ho pokradmu sledoval a doufal, že mi pohled oplatí...

◦•●◉♥◉●•◦

Jak se později ukázalo, většinu předmětů jsme měli stejných, takže jsem na něj celý den jen zíral a zíral.

Po poslední hodině beze slova zmizel, zrovna když jsem se na chvíli bavil s Lucasem, mým nejlepším kámošem...

První den se Chris choval opravdu divně, vůbec s nikým nemluvil a celou dobu seděl na svém místě. Vypadalo to, že nevnímá nic kolem sebe. Pár studentů se ho pokoušelo oslovit, ale všechny zarytě ignoroval.

Učitelé mu nepokládali žádné otázky, jednak asi proto, že to byl jeho první den, a nebo taky proto, že si ani nevšimli, že tam je...

Řekl jsem si, že se s ním zítra pokusím začít bavit. Z nějakého záhadného důvodu jsem ho chtěl poznat...

◦•●◉♥◉●•◦

Heyooo! 

Vítejte u tohoto příběhu! (Pokud to teda někdo čte, huh)

Musím říct, že jsem se při psaní vážně bavila, takže doufám, že Vy budete taky!

Budu ráda za každý vote a nějaký komentář :D

~Andy