can you feel my heart

• v i n g t - q u a t r e •

chapitre #24   /   Neděle, 31.5.

◦•●◉♥◉●•◦

Pomalu jsem se k němu vydal. Když jsem od něj byl už jen pár metrů, zvedl hlavu, a když si mě všiml, rychle se zvedl.

„Čau," pozdravil jsem ho tiše.

„Čau," pozdravil mě zpátky, ale jeho pohled směřoval spíš k zemi.

Zhluboka jsem se nadechl.

„Chrisi...vážně se omlouvám. Vím, že jsem neměl říkat, že to bude v pohodě, když to vůbec není pravda. Ale nevěděl jsem, co jiného říct, protože mě vážně bolí tě vidět takhle, když vím, že s tím nemůžu nic dělat. Vážně jsem si o tebe dělal starosti... Je mi to líto, omlouvám se," vychrlil jsem na něj jedním dechem celý svůj omluvný proslov.

„Ne," zašeptal. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Ty se nemáš za co omlouvat. To já..." řekl.

„Vím, že jsi to nemyslel špatně...Omlouvám se, že jsem na tebe vyjel. Byl jsem jen... v šoku. Kvůli mámě..." pokračoval a konečně se na mě podíval.

„Chrisi, to-„ začal jsem, ale Chris mě přerušil.

„Víš...kvůli podobný věci jsme se pohádali i s Oliverem..." vydechl.

Vykulil jsem na něj oči.

„Nechtěl jsem...nechtěl jsem..." Chris se zasekl. Chvilku mlčel, ale pak udělal pár kroků směrem ke mně a sáhl po mojí ruce.

„Nechtěl jsem, aby se to stejný opakovalo s tebou..." zašeptal.

„Fakt se moc omlouvám. Že jsem ti neodepisoval, že jsem ti nebral hovory ani nezavolal zpátky..."

„Vážně jsem se o tebe bál, víš to?" vyčítavě jsem se na Chrise podíval.

„Strašně se ti za to omlouvám," zavrtěl hlavou a semkl rty do úzké linky.

Na chvíli zase nastalo několik minut ticha, kdy jsme před sebou jenom stáli, zírali do země a u toho se drželi za ruce.

„Víš, chtěl jsem s tebou mluvit teď, protože s tátou dneska odjíždíme...za mámou..." přerušil ticho Chris.

„Aha..." vydechl jsem a zvedl k němu pohled.

„Chtěl jsem se ti omluvit ještě předtím, než odjedu..."

„Dobře...ale zavoláš mi, žejo?"

„Jo..."

„Fajn..."

Na chviličku se zdálo, že chce Chris ještě něco říct. Otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel.

„Už bych měl jít," řekl nakonec.

Pustil moji ruku.

Několik vteřin váhal, ale pak mi vlepil polibek na tvář.

Pousmál se, udělal pár kroků dozadu, pak se otočil a odběhl pryč.

Zůstal jsem tam stát ještě asi pět minut. Díval jsem se na Chrisova postupně se vzdalující záda.

Omluvil se mi, že na mě nechtěl vyjet, protože nechtěl, aby se se mnou stalo to stejný, co s Oliverem.

Dnes odjíždí za mámou.

Ani nevím, kdy se vrátí.

Ale slíbil mi, že zavolá...

Přemýšlel jsem nad spoustou věcí. V hlavě jsem si přehrával události posledních měsíců, od prvního setkání s Chrisem, až po večeři u nás doma. Co všechno se za tu dobu stalo a změnilo...

Teď jsme se sice jeden druhému omluvili, ale něco bylo jinak.

Něco.

◦•●◉♥◉●•◦