chapitre #17 / Úterý, 12.5.
◦•●◉♥◉●•◦
„CHRIS. UŽ. MUSÍ. JÍT," řekl jsem, s důrazem na každé slovo. Pomalu jsem začínal panikařit, protože jsem věděl, že tohle nedopadne dobře.
„Ne. Rád zůstanu," stál si Chris za svým a vyvlíkl se mi.
„Super, budeme tedy večeřet v pěti," rozzářila se mamka a zase zmizela v kuchyni.
„Zabiju tě. A pokud to neudělám já, budeš si po téhle večeři opravdu hodně přát zemřít," procedil jsem skrz zuby a vydal se do kuchyně. Chris mě se smíchem následoval.
Ano, nejhorší možnost, jak rodičům představit člověka, který má pro vás význam, jako pro mě má Chris, je nečekaná večeře.
Všechny ty pohledy, otázky a skryté dvojsmysly v na první pohled normálně vypadajících větách...
Moji rodiče by byli schopní všeho.
To jsem si ověřil již na několika rodinných sešlostech, kam se sjelo nespočet tetiček, strýčků, sestřenic, bratranců, prababiček a pradědečků, které jsem ani nevěděl, že mám. Středem pozornosti vždycky byli ti mladší, kterých se všichni vyptávali na školu nebo právě na vztahy.
Vždycky jsem to nakrásně uhrál, že jsem hluchý a na všechny se přihlouple usmíval, přestože všichni věděli, že hluchý nejsem, ale naštěstí mě vždycky nechali po několika marných pokusech ze mě něco dostat, na pokoji.
◦•●◉♥◉●•◦
U jídelního stolu seděl taťka a četl si něco na tabletu. Když jsme vstoupili, vzhlédl a když si všiml Chrise, tázavě se na nás zadíval.
„Chris s námi dneska povečeří," zašveholila mamka a začala se věnovat špagetám.
„Rád tě poznávám, Chrisi," řekl taťka a s úsměvem se postavil, aby si s ním mohl potřást rukou.
„Taky mě těší," odpověděl Chris jakoby nic.
O deset minut později jsme už všichni seděli u stolu a mamka zrovna nakládala špagety všem na talíř. S Chrisem jsme seděli vedle sebe, naproti nám seděla mamka s Kylie po pravé straně a v čele stolu taťka.
Kylie byla děsně nadšená, že s námi bude Chris večeřet a celou dobu se přihlouple usmívala a vrtěla se na židli. Taťka se taky nějak podezřele usmíval, až jsem se začínal bát, co chtějí udělat. Jediná mamka vypadala normálně.
Když jsme ale bez jediného slova (kromě „Dobrou chuť") začali jíst, oddechl jsem si.
Jenže rodiče zřejmě neměli v plánu nechat nás se v klidu najíst, protože taťka po pár soustech prohlásil:
„Takže vy spolu chodíte?"
Málem jsem se zadusil špagetami a rozkašlal jsem se.
Chris dožvýkal svoje sousto, polkl, usmál se a odpověděl:
„Ano."
Zakuckal jsem se ještě víc a rychle se snažil špagety spolknout.
„Ne, nechodíme spolu," vyvrátil jsem to, ale nejspíš mě neposlouchali.
Ale vždyť mi spolu vážně nechodili!!!
„Ale ano," opáčil Chris a obrátil se na mě.
„Jo, a to odkdy?" zeptal jsem se naštvaně.
„Dobrá, takže spolu chodíte," usmála se mamka, „Jak dlouho?"
„Asi deset vteřin," obrátil jsem očima a znovu se pustil do špaget, protože jsem vzdal, že by se to mohlo obejít právě bez takovýchto otázek.
„Mysleli jsme, že si Alex nikdy nikoho nenajde-" začala znovu mamka, ale rychle jsem ji pod stolem kopnul. Jen se na mě zašklebila a mluvila dál.
„Představil jsi Alexe taky svým rodičům, Chrisi?"
„Ne...ještě ne," odpověděl a úsměv mu trochu povadl.
„Ráda bych se s nimi někdy setkala. Co takhle třeba večeře? Můžeš jim vyřídit, že příště můžou přijít s tebou," nadšeně se rozjela mamka.
Nejspíš to Chrise rozhodilo, protože pod stolem nahmatal moji ruku a stiskl ji. Vzpomněl jsem si, co mi říkal o svojí mamce, že je nemocná a že je teď Chris s tátou. O něm ale nikdy nemluvil, takže jsem odhadl, že možná nebudou mít úplně pohádkový vztah.
Vrhl jsem po mamce varovný pohled, ale ta se na mě jenom nechápavě zamračila.
Chvilku to vypadalo, že bude klid, ale za pár minut to zase přerušila Kylie svou otázkou.
„Už ste se líbali?" zeptala se a svýma andělsky modrýma očima se na nás zadívala. Nevím, kde na to přišla, ale zřejmě na ní mělo koukání se na Poníky špatný vliv.
„Kylie!" vykřikla mamka, ale stejně se na nás zvědavě podívala.
Hlasitě jsem si odfrkl.
„Ještě jednou někdo něco řekne, stěhuju se za Lucasem," varoval jsem je a pokračoval v jídle. Tohle nebyl dobrý nápad. A já to věděl hned o začátku.
Rychle jsem se na Chrise podíval, ale on se jenom usmíval a dál jedl špagety.
Po zbytek večeře jsme už nikdo nepromluvil, za což jsem byl neskutečně vděčný.
◦•●◉♥◉●•◦
Hehe, tak co na to říkáte? :DD
ČTEŠ
can you feel my heart
Novela Juvenil'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí. 'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku. Usmál jsem se a kousl se do rtu. Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty. Štěnátka, koťátka...
