chapitre #22 / Pátek, 29.5.
◦•●◉♥◉●•◦
V pátek Chris nepřišel do školy. Já jsem do školy přišel v pyžamových kalhotách, protože jsem celou noc nespal a snažil se Chrisovi dovolat. Omluvil jsem se mu přes zprávy asi miliardkrát, ale ani nevím, jestli si to přečetl.
Když se mě Lucas zeptal, co se stalo, musel jsem mu to říct. Neřekl jsem mu úplně všechno, jenom to, co se děje s Chrisovou mámou a jak to má s tátou. Nezlobil se, že jsem mu to neřekl dřív. Pochopil to.
Když jsem mu řekl, jak jsme se včera pohádali, snažil se mě uklidnit.
„Asi mu v tu chvíli nedošlo, co říká. Byl v šoku," řekl Lucas a soucitně se na mě zadíval.
„Ne, myslím že měl pravdu," zavrtěl jsem hlavou.
„Člověk si neuvědomuje, co říká. Když někomu řekneš, že to je v pohodě, a přitom to v pohodě není ani trochu, ten člověk pochopí, že o tom nevíš vůbec nic," pokračoval jsem a povzdychl si.
„Volal jsi mu?" zeptal se Lucas po chvíli.
„Jo. Zkoušel jsem to celou noc. Párkrát to jen donekonečna vyzvánělo, takže musel mít mobil zapnutej, ale většinou mi to oznamovalo, že je nedostupnej."
Lucas pokýval hlavou.
„Bude to v pohodě, neboj," řekl a když jsem se na něj ostře podíval, pousmál se a dodal:
„Tohle vím naprosto jistě."
◦•●◉♥◉●•◦
Po zbytek dne jsme se s Lucasem snažili Chrisovi dovolat. Vzpomněl jsem si, že říkal, že si ho jeho máma přeje vidět, což znamenalo, že za ní nejspíš odjede. Nevěděl jsem ale kdy. Bylo klidně možné, že odjel už včera. Začínal jsem se o něj trochu bát.
Napsal jsem mu ještě pár zpráv, ale stále bez odpovědi.
14:21
Alex: Prosím, řekni mi, že jsi v pořádku
15:09
Alex: Chrisi, prosím, odepiš mi
Po několika marných pokusech jsem to vzdal. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že je Chris v pořádku. Chtěl jsem s ním ještě mluvit, než odjede za mámou.
Chtěl jsem, aby věděl, že mě to mrzí.
◦•●◉♥◉●•◦
Po škole jsme s Lucasem šli na náš tradiční kebab. Chris vždycky chodil s námi, ale tentokrát jsem šel zase jenom s Lucasem.
Lucas se Chrisovi taky snažil dovolat, ale nebyl o moc úspěšnější než já. Věděl, že si o Chrise dělám starosti, ale ani jeden jsme nemohli nic dělat.
◦•●◉♥◉●•◦
Když jsem se vrátil domů, všiml jsem si, že Kayliin obrázek, který jsem měl po celou dobu přilepený na mé skříni, zmizel. Neměl jsem ale čas se tím zaobírat, protože jsem byl příliš zabraný zíráním na jednu fotku v mobilu. Konkrétně, na té fotce jsem byl já a Chris.
Chris měl jednu ruku přehozenou přes moje ramena a ve druhé držel kebab. Široce se usmíval, zatímco jsem mu dával pusu na tvář.
Fotku vyfotil Lucas, někdy před týdnem.
Odvrátil jsem zrak od oné fotky a švihl mobilem na postel.
Rukou jsem si zajel do vlasů a frustrovaně vydechl.
Zrovna jsem se chtěl natáhnout zpátky pro mobil, když do pokoje vešla Kylie. V ruce držela nějaký papír.
Přešla k mojí skříni a papír na něj přilepila pomocí lepící pásky. Když trochu odstoupila, mohl jsem si pořádně prohlédnout, co je tam nakreslené.
Byl to ten obrázek, který mi Kaylie před necelým rokem nakreslila. Dva panáčci pod duhou, držící se za ruce. Ale tentokrát už druhý panáček plešatý nebyl. Kylie mu tmavě hnědou pastelkou dokreslila vlasy. A dokonce přidala i popisky.
K blonďatému panáčkovi napsala moje jméno. A k druhému napsala Chris.
Chris...
Podívala se na mě, pousmála se a odkráčela pryč.
Na chvilku se zastavila a ještě se na mě otočila.
„Mám Chrise ráda," řekla a zmizela ve dveřích.
◦•●◉♥◉●•◦
Po delší době zase kapitola :D
Omlouvám se, že teď dlouho žádná nebyla, ale nějak jsem na to zapomněla a byla líná psát.
:D
Už se ani neobtěžuju s gifama, nevím jaké jsem sem už dala a jaké ještě ne...
Budu ráda za vote a třeba i nějaký koment :D
ČTEŠ
can you feel my heart
Genç Kurgu'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí. 'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku. Usmál jsem se a kousl se do rtu. Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty. Štěnátka, koťátka...
