can you feel my heart

• d i x •

chapitre #10 / Pátek, 5.4.

◦•●◉♥◉●•◦

Celý den jsem byl jako na trní. Těšil jsem se a zároveň se bál.

Lucasovi nevadilo, že půjde Chris s námi. Jen mi věnoval významný pohled a souhlasil.

Jakmile jsme se všichni sešli po vyučování před školou, vyrazili jsme. Panovala mezi námi celkem zvláštní atmosféra. Dlouhou chvíli jsme nemluvili, až to Lucas nemohl vydržet a začal plácat nějaké blbosti.

Myslím, že mluvil o nějakém seriálu, na kterém byl zrovna závislý, ale já jsem ho nevnímal.

Celá moje pozornost byla obrácená na Chrise. Nepřítomně kráčel a nervózně si skousával spodní ret.

Očividně přemýšlel o tom, co čem se mi rozhodl dneska říct. Já jsem zase nemohl vyhnat z hlavy to, co mi řekla Amy.

◦•●◉♥◉●•◦

Lucas se s námi rozloučil hned, jak jsem zaplatil jeho kebab. Prý že musí jít vyprostit svoji kočku z okapu, která se tam zasekla...

Moc dobře jsem věděl, že Lucas žádnou kočku nemá... Když jsem mu řekl, že si se mnou chce Chris promluvit, spiklenecky na mě mrkl a prohlásil něco ve smyslu „Už bylo načase. Už se nemůžu dívat na to, jak se na sebe vy dva pořád tak zasněně díváte. Prostě po sobě už skočte!"

Jen jsem protočil oči a dál si ho nevšímal. Bylo mi jasné, co si myslí, ale na druhou stranu jsem byl rád, že nás nechá o samotě.

◦•●◉♥◉●•◦

S Chrisem jsme šli do parku a posadili se na první lavičku, kterou jsme potkali. Pomalu se začínalo zatahovat, nejspíš mělo brzy začít pršet...

Seděli jsme asi tak půl metru od sebe a oba jsme mlčeli.

Po asi pěti minutách ticha Chris konečně promluvil.

„Alexi..."

„Ano?"

„Přemýšlel jsem, jestli ti o tomhle říkat mám nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší, když ti to řeknu. Pro mě to tak bude lepší... Tohle ví jen pár lidí, takže bych byl rád, kdyby to tak zůstalo."

Podíval se na mě se semknutými rty a já přikývl.

„Víš, na mé bývalé škole jsem měl osobu, kterou jsem velmi miloval," začal. V obličeji měl snad ten nejbolestnější výraz.

„Jmenoval se Oliver..."

Ne. Ne. Ne.

„Byli jsme spolu celkem šťastní... Před půl rokem jsme se ale pohádali. Opravdu ošklivě pohádali... Dlouho jsme spolu nemluvili a vyhýbali se jeden druhému."

Zhluboka se nadechl a pak pokračoval.

„Oliver se mi chtěl několikrát omluvit, ale já jsem ho pokaždé ignoroval, stále jsem byl na něj naštvaný, protože řekl něco, co nikdy nezapomenu..."

S každým dalším slovem jsem se cítil hůř a hůř. Chtěl jsem ho zastavit, ale nebyl jsem schopný slova.

„Oliver pak začal pít. Ze začátku jen zapíjel bolest, ale pak se z toho stala jeho závislost. Stále jsem nevěděl, jestli jsem připravený mu odpustit. Přátelé na mě naléhali, že jen já můžu zastavit Oliverovo pití. Věděli, že jsme se pohádali, ale kvůli čemu, jsem jim nikdy neřekl."

Na chvíli se Chris zasekl, semkl rty do úzké linky, zavrtěl hlavou, a pak pokračoval.

„Když jsem mu konečně odpustil, chtěl jsem za ním zajít. Zároveň jsem se chtěl omluvit, že jsem ho takovou dobu ignoroval. Jenže jsem k tomu už neměl příležitost..."

Do očí mu vyhrkly slzy, které si ale rychle setřel rukávem mikiny.

„Neměl jsem k tomu příležitost...protože...se zabil...zemřel na otravu alkoholem..."

Tentokrát se už rozbrečel naplno. Letmo jsem položil dlaň na Chrisovu ruku a on mě za ni hned pevně chytil.

Vždycky jsem si představoval, jak se držíme za ruce. Jen trochu v jiné situaci...

Čekal jsem, držel ho za ruku, poslouchal jeho tiché vzlyky a přemýšlel.

Přišlo mi, že mám něco říct, ale ať už mě napadla jakákoli slova útěchy, nebyl jsem schopný je vyslovit.

„Moji přátelé mě z toho obvinili. Že za Oliverovu smrt můžu já. Dlouho jsem si to vyčítal, protože jsem za Oliverem mohl kdykoli zajít a říct mu, že mu odpouštím... Pak jsem si ale uvědomil, že byli jen otřesení. Stejně jako já."

Stiskl moji ruku ještě pevněji, až jsem trochu sykl bolestí.

„Naše přátelství se pomalu rozpadalo, protože ať jsem si to chtěl, nebo nechtěl přiznat, Oliver byl ten, kdo nás držel pohromadě... Ztratil jsem několik lidí, na kterých mi nesmírně záleželo..."

Přerývavě vydechl a obrátil ke mně mokrý obličej.

„Chrisi..." konečně jsem ze sebe něco dostal, ale vzápětí jsem se kousl do rtu. Bolelo mě vidět ho takhle...

„Ještě předtím...se moji rodiče rozvedli..." potichu pokračoval.

„Já jsem zůstal s mámou a táta se přestěhoval sem... Jenže máma je nemocná. Vážně. Protože se to s ní zhoršilo...musel jsem přijet sem, za tátou... Normálně bych měl přijet až na letní prázdniny, ale máma chtěla, abych přijel dřív...protože... kdyby..."

Ty poslední slova řekl hrozně potichu, mezi vzlyky, ale i tak jsem mu rozuměl.

Jelikož to bylo to jediné, co jsem mohl v tu chvíli dělat, přisunul jsem se k němu blíž a obejmul ho.

◦•●◉♥◉●•◦