can you feel my heart

• t r o i s •

chapitre #3 / Čtvrtek, 20.2.

◦•●◉♥◉●•◦

„Alex," bylo to první, co jsem na něj ráno ve třídě vychrlil.

Zvedl hlavu od svého telefonu, na kterém zrovna někomu psal a nechápavě se na mě podíval.

„Jsem Alex. Došlo mi, že vlastně vůbec nevíš, jak se jmenuju."

Přikývl, usmál se a řekl: „Ravi de vous rencontrer. Já jsem Chris."

Nechápavě jsem se na něj podíval a šel jsem si sednout na svoje místo. Později mi došlo, že to, co řekl, bylo francouzsky. Co to ale znamenalo, to už jsem neměl nejmenší ponětí.

◦•●◉♥◉●•◦

Ten den byl Chris o něco sdílnější. Bavili jsme se spolu při obědové pauze. Doufal jsem, že se o něm konečně už něco dozvím, ale spíše, než o něm jsme se bavili o mně.

Nějak mi to nevadilo, ovšem až do doby, než mi došlo, že se vyhýbá mým otázkám na něj, ohledně jeho rodiny, přátel a staré školy.

Ještě jednou jsem mu nabídl, aby se přidal k našemu basketbalovému týmu a on opět odpověděl, že o tom popřemýšlí.

Musím se přiznat, že jsem z něj vážně nemohl spustit oči. Nejspíš jsem si myslel, že jsem naprosto nenápadný, když na něj tak otevřeně zírám, ale očividně to bylo nápadné dost.

Naprosto mě uchvátily ty jeho nádherné, medově hnědé oči.

Muselo mu to vadit, protože se na mě trochu zvláštně podíval a vypadalo to, jako by chtěl něco říct (možná něco ve smyslu ‚na co tak zírám'), ale nakonec neřekl nic.

Po zbytek dne jsem se ho držel jako klíště. Těžko říct, jestli ho moje přítomnost otravovala anebo mu to nevadilo, každopádně nic nenamítal, když jsem mu navrhl, že spolu můžeme po škole zajít na kebab.

◦•●◉♥◉●•◦

Cestou ke Kebab Hausu (jedinému fastfoodu ve městě, kde se dal kebab jíst, a nechutnal jako zvratky) jsem se z něj pokoušel konečně vytáhnout nějaké informace o něm, třeba jenom to, jestli má nějaké sourozence. Pořád však moje otázky ignoroval anebo se vyhýbal odpovědím.

Když už jsem to vzdal, začal jsem vyprávět různé vtipy a vtipné historky, jelikož to bylo to jediné, v čem jsem měl jistotu, že neplácám páté přes deváté.

Neumím moc mluvit s lidmi, obzvlášť s těmi, které moc neznám, protože si nejsem jistý, co můžu říct a co ne.

Tak nějak jsem měl potřebu Chrise rozveselit, protože celou dobu mlčel a šel se sklopenou hlavou... Další důvod byl taky ten, že jsem se nemohl nabažit jeho smíchu.

Bylo vzácné, když se nad nějakým vtipem pousmál, ale když jsem mu vyprávěl o tom, jak jsem se počural strachy, když jsem omylem spustil alarm proti zlodějům, když jsem si jednou v noci šel dát půlnoční svačinku a moje malá sestra na mě vypustila svoji čivavu (velmi agresivní čivavu, která mi poté snědla sendvič se šunkou, který jsem si udělal), vybuchl smíchy.

Když se smál, dělaly se mu na tvářích roztomilé dolíčky, a to byl zřejmě důvod, proč jsem málem přistál v popelnici.

Jednoduše řečeno jsem místo toho, co je přede mnou, sledoval Chrise.

Fajn, přiznávám se, začínal se mi líbit. Jakože fakt dost. A tohle byl ten důvod, proč jsem ho chtěl poznat.

Ovšem ať jsem se snažil jakkoli, skoro nic mi o sobě neřekl. Šlo to z něj jako z chlupaté deky, ale něco jsem přece jen zjistil a uložil si to do paměti, do složky s názvem Chris, s doširoka usmívajícím se smajlíkem za jeho jménem.

Jednou takovou zajímavou věcí bylo to, že velmi rád a také velmi dobře mluvil francouzsky. A já měl dokonce tu čest mu už několikrát nerozumět.

Byli jsme spolu venku až do večera. Přišlo mi divné, že se nějak nežene domů, ale radši tráví čas se mnou, když mu zřejmě moje věčné otázky vadily... Ale byl jsem rád.

Nakonec jsme si ještě vyměnili telefonní čísla, což kupodivu navrhl on, takže jsem to vzal jako dobré znamení a doufal, že se budeme třeba více bavit.

◦•●◉♥◉●•◦

Dejte mi prosím vědět, jestli Vám fungují ty gify v médiích. Mně to totiž trošičku blbne, na počítači mi to normálně funguje, ale na mobilu se mi to nezobrazuje...
Díky
~Andy