'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí.
'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku.
Usmál jsem se a kousl se do rtu.
Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty.
Štěnátka, koťátka...
Od chvíle, kdy jsme se všichni potkali před školou, nám Lucas nepřestával děkovat. Jeho bráška byl prý děsně nadšený a dopodrobna Lucasovi popisoval, jak se setkal se svými oblíbenými postavami z Želv Ninja. Údajně se Lucas nemohl zúčastnit jeho oslavy proto, že byl zrovna na školním výletě...
„Už jsme ti řekli, že to nic nebylo. Byla to vážně zábava," smál se Chris a vrtěl hlavou.
„To teda jo," přidal jsem se a poplácal Lucase po rameni.
„Nechcete si ještě před vyučováním zajít do bufetu na bagetu?" navrhl Chris a když jsme s Lucasem souhlasili, vydali jsme se směrem ke školnímu bufetu.
Pět minut před začátkem první hodiny jsme se rozdělili. Já s Lucasem jsme zamířili na hodinu všemi milované němčiny a Chris zase na svoji oblíbenou francouzštinu.
Zrovna jsme se chystali zahnout za roh a pokračovat po schodech nahoru, když nás najednou doběhl.
„Alexi..."
„Jo?" otočil jsem se na Chrise. Podával mi složený papírek. Každodenní psaníčko. Usmál jsem se a vzal si ho od něj. Úsměv mi opětoval a na chvíli se naše pohledy střetly.
„Užijte si němčinu!" zamával nám a odběhl opačným směrem.
Ve třídě jsem papírek rozložil, abych si ho mohl přečíst. Zase ta slova.
Je t'aime.
◦•●◉♥◉●•◦
Po škole jsem měl basketbalový trénink a Lucas musel hned domů, takže jsme neměli žádné plány. Chris na mě počkal, až skončím s tréninkem a pak jsme se společně vydali domů. Když jsem mu navrhoval, že si může zahrát basket s námi, posmutněl a odmítl. Byla tu ale jedna věc, která mě pořád ještě zajímala.
„Proč vždycky odmítneš cokoliv, co se týká basketu?" zeptal jsem se bez obalu až mě to samotného překvapilo.
Vykulil na mě oči a mlčel.
Povzdechl jsem si a řekl:
„Zapomeň na to..."
Chvilku jsme šli v tichu, než se Chris zhluboka nadechl a zřejmě se připravoval něco říct.
„Kvůli Oliverovi..."
„Aha... poslyš, já-„
Chtěl jsem mu říct, že mi to nemusí říkat, ale on mě přerušil a začal mluvit.
„Hrávali jsme basketbal společně. Plus ještě s pár přáteli. Když zemřel, odešel jsem z týmu. Nechtěl jsem dělat něco, co mi ho tak moc připomínalo, a navíc mě ostatní v týmu už ani nechtěli..."
„Chrisi... to je mi líto..." odpověděl jsem mu na to potichu a sáhl po jeho ruce, abychom si propletli prsty.
„Už je to nějaká doba... Ale stále to bolí..." zašeptal a stiskl moji ruku.
◦•●◉♥◉●•◦
17:47
Chris: Promiň
Alex: Za co se omlouváš?
Chris: Nenapsal jsem ti ten plakát
Alex: Cože?
Chris: O tvojí sexy zadnici
Alex: Vždyť to byl jenom vtip! 😆
Chris: Ale já to myslel vážně
Nebylo to ani deset minut, co jsme se rozloučili před naším domem, takže mě trochu překvapilo, když mi napsal.
Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji, když jsem si to přečetl.
Každá konverzace s Chrisem pro mě měla zvláštní význam. Nejlepší ale vždycky budou ty o Ponících...
Alex: ❤️
Chvilku mi nic neodepisoval, takže jsem mobil odložil a sáhl po povinné četbě.
O pár sekund později jsem si však všiml příchozího hovoru. Podivil jsem se, ale přijal jsem ho.
„Ano?"
„Chtěl jsem ti jenom poděkovat," řekl Chris do telefonu.
„Za co?"
„Za tebe. Všechno dobré v mém životě je spojené s tebou."
◦•●◉♥◉●•◦
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
