chapitre #6 / Pátek, 22.3.
◦•●◉♥◉●•◦
Od naší první konverzace s Chrisem o Ponících uběhl měsíc. Od té doby jsme se spolu opravdu více bavili, za což jsem byl neuvěřitelně rád. Stále mi toho o sobě moc neříkal, ale přece jenom jsem se něco dozvěděl.
Například to, že Chris je alergický na buráky, nebo to, že jeho nejoblíbenější jídlo jsou čínské nudle. Taky jsem zjistil, že je opravdu mega dobrý v basketu, ale stále se nechtěl přidat k našemu týmu, což mě celkem mrzelo.
Trávili jsme spolu obědové pauzy a volný čas po škole, pokud jsem zrovna neměl trénink. Za tu dobu jsme se opravdu sblížili.
Trávil jsem s ním více času než s Lucasem, ale jemu to prý nevadilo. Nejdřív se na mě naštval, když jsem místo našeho každotýdenního pátečního kebabu, na oslavu úspěšně přežitého týdne, dal přednost Chrisovi, ale když jsem se mu přiznal, že se mi líbí, měl ze mě prý děsnou radost.
Usmíval se jak měsíček na hnoji, když jsem mu popisoval, co všechno se mi na něm líbí. Řekl, že mě kdykoli podpoří a bude stát při mně. A že kdybych něco potřeboval, nemám se stydět se ho zeptat.
A při tom si samozřejmě nemohl odpustit ten jeho ‚pohled', kterým vždycky dává najevo, že danou věc myslí ve dvojsmyslu. (Dodnes se z nepochopitelného důvodu směje slovu ‚šlojíř'...)
Všiml jsem si ale ještě jedné věci. Nebo nevím, jestli jsem si to třeba jen špatně nevyložil, ale párkrát jsem zaregistroval, že se mnou Chris flirtuje.
Z nějakého důvodu trval na tom, že mi bude brát školní batoh. Uprostřed vyučování po mně házel papírky s kresbami líbajících se poníků (aspoň jsem zjistil, že umí celkem slušně kreslit), a pokud jsme dostali nějakou práci ve dvojicích, pracovali jsme vždycky jenom spolu.
Ráno mi ve zprávách nikdy nechybělo ‚Jak se vyspinkala moje Pinkie?', což mi vždycky dodalo na pozitivní náladě. A co bylo nejlepší, trávili jsme spolu čas i mimo školu. Ukazoval jsem mu město, chodili jsme spolu na čínské nudle, nebo se jen tak poflakovali a bavili se o všem možném. Když jsme se zrovna neměli o čem bavit, mohli jsme sáhnout po tématu ‚Poníci', kteří nikdy nezklamali.
Všiml jsem si, že se za tu dobu čím dál tím více nekontrolovaně směje a vtipkuje. Byl jsem rád, že vypadá šťastněji. Dělal jsem, co jsem mohl, abych toho dosáhl...
◦•●◉♥◉●•◦
ČTEŠ
can you feel my heart
Teen Fiction'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí. 'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku. Usmál jsem se a kousl se do rtu. Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty. Štěnátka, koťátka...
