chapitre #19 / Čtvrtek, 28.5.
◦•●◉♥◉●•◦
Ve čtvrtek jsme jako poslední hodinu měli všemi oblíbený dějepis se slečnou Sherwoodovou. Polovina třídy zase zapomněla úkol, takže jsme na začátku dostali pětiminutové kázání, jak strašná je pracovní morálka naší třídy oproti těm ostatním.
Poté se zapáleně pustila do výkladu a zapisování na tabuli a zapomněla na všechno okolo. Učitelka oddaná jenom a pouze svému předmětu.
V polovině výkladu najednou začal někomu zvonit mobil. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, o jakou písničku se jedná...
Come on every pony smile, smile, smile.
Fill my heart up with sunshine, sunshine.
All I really need's a smile, smile, smile.
From these happy friends of mine.
Byl to Smile Song a mě na chvíli zamrazilo, když mi došlo, že tuhle písničku mám jako vyzvánění nastavenou já. Což bylo ale divné, protože jsem si byl jistý, že jsem si zkontroloval, že mám mobil na potichu.
Uklidnilo mě až to, když Chris vytáhl z tašky svůj mobil a ukázalo se, že to zvoní jemu. Na chvilku jsem se podivil, proč má jako vyzvánění nastavenou zrovna tuhle písničku, ale pak jsem si vzpomněl, jak k tomu došlo a začal jsem se nekontrolovaně smát. Pár lidí se ke mně přidalo, až se nakonec pochichtávala celá třída. Chris se začal taky smát.
Když se ale podíval na obrazovku a zjistil, kdo mu volá, zbledl jako stěna.
Slečna Sherwoodová se na nás nesouhlasně mračila.
„Chrisi?" zřejmě chtěla vysvětlení, proč mu v hodině někdo volá. Ve školním řádu bylo jasně napsané, že se telefony při vyučování používat nesmí, mají být vypnuté a schované v tašce. Dokonce tomu věnovali celou dvojstránku.
„Omlouvám se, ale tohle musím vzít..." odpověděl Chris a bez toho, aniž by čekal na učitelčino svolení, vyběhl ze třídy.
Zase mě zamrazilo, když jsem se snažil přijít na to, kdo a proč Chrisovi volá.
Byl na chodbě už něco okolo pěti minut a slečna Sherwoodová začínala být pěkně podrážděná... Když se Chris nevracel dokonce ani po dalších pěti minutách, učitelka mě poslala za ním zjistit, co se děje.
Našel jsem ho, jak sedí se sklopenou hlavou na zemi, zády opřený o stěnu, přímo naproti dveřím do třídy.
Vrhl jsem se k němu, chytl ho za ramena a donutil se ho na mě podívat.
Oči se mu leskly slzami a mě v tu chvíli srdce vynechalo pár úderů. Obával jsem se nejhoršího...
„Volal mi táta...máma...ona..." vysoukal ze sebe pár slov, ale pak se zajíkl.
„Je na tom fakt špatně... prý si přeje mě vidět..."
Palcem jsem mu utřel slzu, která se mu kutálela po tváři a pak ho beze slov obejmul. Cítil jsem jeho teplý přerývavý dech na krku.
Rozbrečel se naplno a hlasitě vzlykal.
„Ššš," snažil jsem se ho trochu uklidnit. V kroužcích jsem ho hladil po zádech a tiskl ho k sobě.
Cítil jsem, jak mu rychle buší srdce. Cítil jsem, jak se celý třese. Cítil jsem, jak mi jeho slzy dopadají za krk.
Jestliže byl v takovémhle stavu, muselo to s jeho mámou být opravdu špatné.
Nevěděl jsem, jestli mám něco říct, případně co, tak jsem jenom mlčel...
◦•●◉♥◉●•◦
Hah, já už tam ty gify v médiích dávám nějak náhodně, dřív jsem se snažila aby třeba aspoň trochu vystihovaly náladu kapitoly, ale teď už upřímně nevím, jaké jsem tam dala a jaké ještě ne.
Ale musíte uznat, že gify s Poníkama jsou opravdu kvalitní :DD
ČTEŠ
can you feel my heart
Teen Fiction'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí. 'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku. Usmál jsem se a kousl se do rtu. Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty. Štěnátka, koťátka...
