can you feel my heart

• d e u x •

chapitre #2  /   Středa, 19.2.

◦•●◉♥◉●•◦

Následující den jsem přišel do školy a Chris už seděl na svém místě. Celou cestu do školy jsem přemýšlel, jak nejvtipněji a nejoriginálněji začít konverzaci, když k ostatním, co se s ním pokoušeli mluvit, ani nezvedl pohled.

Rázně a odhodlaně jsem se vydal k jeho místu.

„To nene! To jsou Poníci? Miluju Poníky!" vyhrkl jsem, když jsem si všiml jeho krytu na telefon, který mu ležel lavici. Když jsem se ale podíval pořádně, došlo mi, že to nejsou žádní Poníci, ale nějaká anime postava (růžová sem, růžová tam). Zarazil jsem se a kousl se do rtu. Sakra. Doufal jsem, že to neslyšel a zkusil to znovu.

„Ahoj" trochu nejistě jsem ho pozdravil. Vypadal, že mě vůbec neslyšel. Ok, nejspíš neslyšel ani to s těma Poníkama... pomyslel jsem si.

„Ahoj" zopakoval jsem o něco hlasitěji. Stále nic neřekl. Nejspíš ani nezaregistroval, že před ním někdo stojí.

Rozhodl jsem se proto prostě začít mluvit, doufajíc, že mě třeba začne vnímat.

„Co preferuješ? CocaColu, nebo Pepsi? Mars nebo Snickers? A když už jsem zmínil ty Poníky, který je tvůj nejoblíbenější? A velmi důležité – jíš lupínky s mlékem nebo mléko s lupínky? Já osobně preferuju Colu a nechápu lidi, kteří jí lupínky s mlékem. Za mě je lepší to do toho mlíka prostě nasypat..." odmlčel jsem se, když mi došlo, co to plácám za blbosti. Zase. Sakra.

„Eh... no, říkal jsem si, že kdybys náhodou něco potřeboval... jakože ohledně naší školy..."

Vážně nevím, co to se mnou bylo. Jestli to bylo tím, že jsem neměl absolutně ani potuchy, co mám říct a nebo tím, že stále zarytě zíral do lavice a pravděpodobně ani nevěděl, že tam jsem.

Po chvilce, když jsem se to zrovna chystal vzdát, zvedl hlavu a zadíval se na mě.

„Promiň, říkals něco?" zeptal se.

„Zdravil jsem tě..." odpověděl jsem a přimhouřil oči.

„Aha, ahoj," zamumlal a zase sklopil hlavu.

Chtěl jsem ještě něco říct, ale zvonění, ohlašující začátek vyučování, bylo rychlejší.

◦•●◉♥◉●•◦

Ten den, jsme do biologie dostali nějaký projekt. Učitel nás rozdělil do dvojic a my byli spolu. V podstatě jsem nevnímal nic jiného než to, jak se na mě podíval a slabě se pousmál.

Dostal jsem další šanci se s ním seznámit a nehodlal jsem ji promarnit.

Po hodině jsme se domluvili, že budeme na projektu pracovat ve školní knihovně, kde jsme se po vyučování také sešli.

Seděli jsme naproti sobě u jednoho ze stolečků v prázdné a ztichlé knihovně. Chris se snažil soustředit na zadání našeho projektu a já si nemohl pomoct a jen si ho prohlížel. Tmavé kadeře mu spadaly do obličeje a občas si je musel rukou odhrnout z čela, když mu vlezly moc do očí.

Odpolední paprsky, které sem dopadaly z oken, zalily celou knihovnu zlatem. Zrníčka prachu, která poletovala kolem nás mu sedala do vlasů. Musel jsem se kousnout do rtu, abych se ubránil nutkání mu je prohrábnout.

Asi jsem ho pozoroval moc dlouho, protože ke mně letmo zvedl pohled a tiše mě vybídl, abych taky začal něco dělat.

Upřímně si už vážně nepamatuju, co jsme to vlastně měli za úkol. Učitel říkal něco o ledních medvědech nebo tak něco, ale soustředit se na ten projekt bylo opravdu to poslední, co se mi chtělo.

V tichosti si něco vypisoval z učebnice na papír, a já předstíral, že mě velmi zajímá jeden článek o ohrožených mláďatech ledních medvědů, který jsem našel na internetu, aby to vypadalo, že něco dělám. Pokradmu jsem ho však pozoroval a žasl nad tím, jak může tak úhledně psát.

Po asi půl hodině tiché "práce" jsem to už nevydržel a musel nějak začít konverzaci.

„Takže... jak se ti tady zatím líbí?" bylo to naprosto hloupé, ale něco jsem říct musel.

„Moje stará škola nemá tak hezkou knihovnu. Vlastně nemá vůbec žádnou, když nepočítám jednu poličku s pár knihama ve společné odpočívací místnosti," řekl a poprvé za tu dobu, co jsme spolu byli v knihovně se na mě pořádně podíval.

Naše pohledy se znovu střetly a chvíli jsme si hleděli do očí. Nakonec zase sklopil hlavu ke svým poznámkám.

Chystal jsem se ještě na něco zeptat, ale vůbec jsem nevěděl, jak začít.

Jak jsem si ho tak prohlížel, všiml jsem si jedné věci.

„Děláš nějakej sport?" vyhrkl jsem najednou.

Zvedl hlavu a pomalu jí zavrtěl.

„Vypadáš totiž jako basketbalista," nevinně jsem se na usmál.

Po pravdě, postavu i výšku na to měl. Takové lidi u nás na škole hned označí za sportovní talenty a nabídnou jim hned několik sportů, na které se v rámci školy můžou zapsat. Říkám to z vlastní zkušenosti.

Když mi nabídli, že se můžu k nějakému sportovnímu týmu přidat, vybral jsem si basketbal, protože ten jsem hrál už odmalička. Později jsem ale zjistil, že naše škola zrovna v basketbalu opravdu hodně zaostává. Ukázalo se, že ostatní hráči jsou naprosto marní. Samozřejmě, díky mně se rapidně zlepšili a už nám dokonce dovolují hrát zápasy s ostatními školami. Ale někdo schopný, koho bych nemusel učit úplné základy, by se nám opravdu hodil.

„Jo, dřív jsem basket opravdu hrál," pokýval hlavou.

„Mohl by ses přidat k našemu školnímu týmu, kdybys chtěl," navrhl jsem, a tak nějak doufal, že bude souhlasit.

Na chvilku posmutněl, ale pak řekl: „Popřemýšlím o tom."

Přikývl jsem a pak jsme zase v tichosti pracovali na projektu. Ukazoval jsem mu, jaké informace psát na velký tvrdý papír, na který jsme měli projekt vypracovat, a on to všechno úhledně zapisoval.

Strávili jsme ve školní knihovně něco okolo dvou hodin. Ani jeden jsme nemluvili, pokud se to ovšem netýkalo něčeho důležitého ohledně projektu.

Pak jsme se jednoduše rozloučili a odešli domů. Nevím, jestli bych tento den mohl označit jako úspěšný, když původní plán byl, se s ním seznámit, a stejně jsem se toho moc nedozvěděl.

◦•●◉♥◉●•◦