chapitre #20 / Čtvrtek, 28.5.
◦•●◉♥◉●•◦
Museli jsme na chodbě strávit zbytek hodiny, protože zrovna když jsem vytahoval kapesník z kapsy, aby si Chris mohl osušit oči, zazvonilo.
Rozletěly se dveře od naší třídy a v nich stála extrémně nasupená slečna Sherwoodová.
„Kdybych měla čekat, až se vy dva vrátíte, nedostali bychom se vůbec nikam!" vyštěkla na nás.
„Oba dva, po škole," nařídila a poté odkráčela po chodbě pryč.
Ani jsem pořádně nevnímal, že jsme právě zůstali po škole. Všechnu svoji pozornost jsem věnoval Chrisovi. Pomohl jsem mu vstát a společně jsme se vrátili do pomalu se vyprazdňující třídy.
Když už jsme ve třídě zbyli jenom a pouze my dva, opatrně jsem se Chrise zeptal:
„Řekneš mi, co se stalo?"
Zhluboka se nadechl a přikývl.
„Řekl jsem ti, že je máma nemocná. Ale neřekl jsem ti jak..." na chvilku se odmlčel, než pokračoval.
„Má rakovinu plic," řekl potichu.
„Věděla to už při rozvodu s tátou, ale neřekla mu to," Chris pokračoval a tentokrát se mu zase začaly po tvářích kutálet slzy.
„Když se to s ní zhoršilo, poslala mě za tátou, protože ji museli odvézt trvale do nemocnice... Když mi teď táta volal, říkal, že je na tom opravdu hodně špatně a přeje si mě vidět," vydechl Chris a snažil se utřít si slzy.
Nebyl jsem schopný slova. Zase. Nevěděl jsem, co mám říct nebo udělat, takže jsem tam jenom tak stál naproti němu a byl zticha.
„Vážně se omlouvám. Snažím se zůstat silnej ale moc mi to nejde..." pípl.
„Ne, to je v pořádku," vysoukal jsem se zebe, přiblížil se k němu a pomalu ho objal.
„Vážně nevím, co budu dělat, jestli máma... jestli..." zajíkl se.
„Máš přece tátu, ne? Bude to v pořádku," řekl jsem tiše.
Chris mě od sebe prudce odstrčil a zavrtěl hlavou.
„Cože? Bude to v pohodě?" zeptal se celkem naštvaně. Trochu zmateně jsem se na něj podíval.
„To teda rozhodně ne! Máma není v pořádku! Ani já nejsem!" Chris začal zvyšovat hlas, „Od doby, co se naši rozvedli, není v pořádku nic! Máma ani neví, že jsem gay, sakra! Řekl jsem to jenom tátovi, ale ten mě kvůli tomu odepsal!" Chris už skoro křičel.
Pomalu jsem od něj couvnul a vykulil na něj oči.
„Vím, že to sice nikdy přímo nepřiznal, ale jeden z důvodů, proč nás chtěl opustit, jsem já. To, jakej jsem! A teď mu zůstanu ještě pár let na krku. Ani nevíš, jaký to je, když tebou pohrdá vlastní otec!"
„Chrisi... to bude dobrý, slyšíš? Musíš se uklidnit..." řekl jsem váhavě, ale Chris si jen odfrknul.
„Ty to nechápeš. Nic nechápeš. Nevíš, jaký to je. Máš dokonalej život, sakra! Jak můžeš vědět, že to bude v pohodě? Nemůžeš!" vykřikl Chris a zuřivě se na mě podíval.
Byl jsem opravdu v šoku. Chris nikdy nekřičel.
„Všichni říkaj že to bude v pohodě. Ale ono to v pohodě nikdy není," řekl stále se zvýšeným hlasem a odvrátil pohled.
„Chrisi, prosímtě- „ začal jsem a natáhl k němu ruku.
„Nech mě na pokoji," zarazil mě. Obešel mě a vyšel ze třídy, i přes to, že náš trest ještě neskončil.
Zůstal jsem ohromeně stát uprostřed třídy s nataženou rukou před sebou. Nebyl jsem schopný slova a chvíli jsem zíral jen tak do prázdna.
Když jsem se konečně vzpamatoval, svěsil jsem ruku podél těla.
Chris už byl pryč.
◦•●◉♥◉●•◦
Hah a touto kapitolou se dostáváme ke konci, který se mně osobně vůbec nelíbí. Další kapitola je zase spíš vycpávková, protože jsem to prostě potřebovala natáhnout na určitý počet kapitol...
Takže s postnutím další kapitoly se jdu zahrabat, tak hodně štěstí při jejím čtení...
:DD
PS: V médiích je opět úplně náhodný gif
ČTEŠ
can you feel my heart
Teen Fiction'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí. 'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku. Usmál jsem se a kousl se do rtu. Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty. Štěnátka, koťátka...
