can you feel my heart

• o n z e •

chapitre #11   /   Pátek, 5.4.

◦•●◉♥◉●•◦

„Ze začátku jsem s tím nesouhlasil, ale máma trvala na tom, že mám nastoupit na novou školu. Nechtěl jsem opustit školu, na kterou jsem byl několik let zvyklý. Když jsem si ale uvědomil, že to tak možná bude nejlepší, že budu moct začít znovu, smířil jsem se s tím," Chris se ode mě pomalu odtáhl a znovu začal mluvit. Stále mě držel za ruku.

„Pořád jsem ale musel myslet na Olivera, svoje přátele, mámu... Bylo to pro mě přece jenom těžké. Ani jsem nečekal, že se se mnou bude chtít někdo bavit. Ale ty jsi se se mnou bavit začal. Nic jsi o mně nevěděl, prostě jsi přišel a pozdravil mě... No, vlastně jsi do mě narazil."

Na tváři se mu objevil slabý úsměv.

Těšilo mě vidět zase jeho úsměv.

„Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli se s tebou mám bavit nebo ne, ale s tebou se prostě nedá nebavit," usmíval se stále víc a víc a to mě nutilo se usmát taky.

„Díky tobě jsem se začal znovu bavit, smát se a užívat si. Hrozně moc si toho vážím, protože to pro mě opravdu hodně znamená. Byl jsem na dně, ale díky tobě se cítím mnohem, mnohem líp."

Usmíval na mě a stále nepouštěl moji ruku. Na nos mi spadla jedna malá dešťová kapka. Podíval jsem se na oblohu. Opravdu začínalo pršet. Když jsem se zase obrátil na Chrise, pokračoval...

„Ani nevíš, co všechno pro mě znamenáš, Alexi."

„Jsem víc než dobrý kamarád?" zeptal jsem se, když už jsem byl zase schopný slova. Nevím, proč jsem plácl zrovna tohle, ale moje srdce právě dělalo kotrmelce.

„Mnohem víc."

„Mnohem víc než Poníci?"

Teď už jsem si ho vážně dobíral.

„Dokonce mnohem víc než Poníci," zazubil se a naklonil se ke mně blíž.

Jeho nádherné oči byly tak blízko... Zrychleně jsem dýchal a do tváří se mi nahrnulo horko. Pár mučivých sekund byly naše rty centimetry od sebe. Tolik jsem si přál je vymazat a políbit ho.

Ušklíbl se a konečně přitiskl svoje rty na moje.

Poníci. Jednorožci. Štěňátka. Koťátka. Káčátka. Malá roztomilá kůzlátka s ADHD.

Moje mysl doslova explodovala.

Bylo to nádherné, dokonalé. Nepopsatelné. Přesně jak jsem si představoval svůj první polibek...

Déšť začal o něco sílit, ale my to skoro nevnímali. Seděli jsme na lavičce a líbali se. Přál jsem si, aby byla tahle chvíle nekonečná.

Nakonec se Chris pomalu odtáhl, s širokým úsměvem na tváři.

Nesměle jsem se taky usmál a kousl se do rtu.

Chvilku jsme tam jen tak mlčky seděli a hleděli si do očí. V břiše mi poletovalo milion malých motýlků, kteří ne a ne ustat. Jako kdyby jim jeden jediný pohled na Chrise dodal doping a oni se mi s nově nabitou energií rozletěli po celém těle. Ne že by tomu tak nebylo po celou dobu, ale nyní to bylo ještě intenzivnější.

Po nějaké chvíli začalo už opravdu pršet. Déšť s každou minutou sílil víc a víc.

Během chvilky jsme byli celí promočení. Chris vstal, a za ruku mě zvedl s sebou.

Rozběhli jsme se deštěm, někam pod střechu, smáli se a při tom se stále drželi za ruce...

◦•●◉♥◉●•◦

Já jsem tady vážně umírala, když jsem to psala. Snad to není tak hrozný :DD